Cataratas del Iguazú 5.-9.11. 2010

Cataratas (vodopády) Iguazú. Říká se o nich, že jsou jedním z přírodních divů Světa. Vodopády ležící na řece Iguazú, téměř přesně na pomezí Argentiny, Brazílie a Paraguaye jsou samozřejmě zahrnuty také do seznamu UNESCO a proto se, už jen podle těchto informací, vyplatí je navštívit, jste-li někde poblíž (= kdekoliv v Jižní Americe). Mě k jejich návštěvě motivoval také fakt, že leží na hranicích Argentiny a je tedy možno „opustit“ Argentinu a získat nové devadesátidenní vízum a neučinit to jen tak zbůhdarma, ale také něco vidět.

Cestu jsem plánoval s dostatečným předstihem, abych se vešel do oněch 90 dnů a taky abych sehnal nějaké spolucestovatele, protože jsem nechtěl jet sám. Tady v J. Americe si netroufám (hlavně kvůli jazyku). Jenže nespolehlivost ostatních studentů, kteří mi několikrát slíbili, že se mnou pojedou a pak to na poslední chvíli odvolali, mě dovedla až do situace, že mi vízum propadlo. Naštěstí jsem na poslední chvíli sehnal v RAE dvě holky – Španělku Rocío a Francouzku Cécile, které měly zrovna čas i peníze a tak jsme v pátek 5. listopadu večer po sedmé vyrazili.

Cesta trvala něco kolem 17 hodin, což je tady v Argentině takový průměrný cestovatelský čas. Do cílové destinace, hraničního města Puerto Iguazú, jsme tedy dorazili druhý den zhruba ve 12:30. Po krátké obhlídce autobusového nádraží jsme zjistili, že máme dostatek času na prohlídku brazilské části vodopádů. Přesunuli jsme se na hostel a ubytovali jsme se. Ve 14 hod jsme pak pravidelnou linkou vyrazili vstříc vodopádům. Na hranicích jsem byl docela nervózní, vízum jsem měl sice propadlé „jen“ jeden den, ale bylo propadlé. Na argentinské celnici jsem asi poprvé ocenil, že je v Argentině takový bordel. Chlápek (ani neměl uniformu) vzal můj pas, podíval se pouze na hlavní stranu s fotkou, dal mi razítko a popřál hezký den. Takže ta nepříjemná situace nebyla vůbec nepříjemná. Nasedli jsme do autobusu a já věděl, že už na mě nemůžou. Za první zatáčkou za celnicí se objevil hraniční kaňon s modro-bílo-modrými svodidly, které uprostřed mostu přešly ve žlutozelené a byli jsme v Brazílii. Po krátké kontrole pasu brazilskými „celníky“ (taky žádnou extra uniformu neměli) jsme konečně vyrazili k vodopádům.

Hned za vstupem do národního parku jsme nastoupili do dalšího autobusu, který nás odvezl k výchozímu bodu okruhu kolem vodopádů. Nevím jak popsat první dojem z vodopádů. Bylo to jako sledovat mistrovsky namalovaný obraz, jehož autorem byla příroda. Brazilská část vodopádů je poměrně malá a to hlavní, co je zde k vidění jsou vlastně argentinské vodopády nacházející se přes řeku, tedy poměrně daleko, až na konci okruhu se nachází můstek, který vás zavede na hranu jednoho vodopádu. Jste tak blízko, že se o vás rozráží vodní tříšť z padající vody. Při slunečném počasí je samozřejmostí také duha. S vědomím toho, že je to pouze malý zlomek toho, co uvidíme další den jsme se vrátili posledním možným autobusem do Puerto Iguazú.

Městečko Puerto Iguazú leží na soutoku řek Paraná a Iguazú, které tvoří přirozené trojmezí mezi Argentinou, Paraguayí a Brazílií. Na severozápadním okraji města se nachází ostroh nad tímto soutokem, ze kterého je vidět jak do Brazílie, tak do Paraguaye. My jsme toto místo však navštívili až za tmy, a tak jsme se aspoň vyfotili u symbolického „trojmezí“. Po krátkém posezení nad pivem, empanadami a paraguayskou polévkou (= slaný koláč, trochu připomínající lasagne) jsme se vydali na hostel k zaslouženému odpočinku.

Druhý den ráno jsme posnídali a vyrazili na autobusové nádraží. Kromě lístku na autobus jsme si koupili dvě atrakce v parku, ale k tomu se dostanu později. Ihned za vstupem do parku jsme nastoupili do prý ekologického vláčku – úzkokolejky a vyrazili jsme ke Garganta del diabolo (Ďáblovu chřtánu) – největšímu vodopádu na začátku kaskády. Při přestupu asi v půli trasy jsme viděli tukana, který si hověl na palmě a viditelně si užíval cvakání desítek foťáků pod ním. Ke Gargantě vede poměrně dlouhý most nad klidnou řekou. Klikatí se přes různé ostrůvky plné exotických ptáků a motýlů. Konečně jsme se přiblížili na doslech vodopádu a uviděli stoupat vodní tříšť. Samotný vodopád, to je něco úžasného. Mostek vás zavede opět až na hranu vodopádu – ohromné díry, do které se řítí tisíce litrů vody za vteřinu a občas se zespodu vzedme pořádná dávka vodní tříště, které vás řádně vykoupe. My jsme si to ale pořádně užili. Na cestě zpět k vlakové zastávce jsme fotili motýly a tak jsme se trochu zdrželi. U vlakové zastávky mají tito motýli napajedlo. Jsou jich tady stovky. Bezstarostně létají kolem turistů. Je to nádherný pohled. Viděl jsem to několikrát v přírodopisných dokumentech, ale na vlastní oči (a kůži), to je paráda.

Na stejném místě je i nástupní místo pro první z atrakcí, kterou jsme si koupili – asi půlhodinovou plavbu na něčem, co se podobá raftu. Měli jsme průvodce, který byl profík. Vzal nás po směru toku do jedné zátoky, kde se měl údajně vyskytovat kajman, ale ten nám uniknul. Viděli jsme však mnoho ptáků a vrcholem celé plavby byla opičí rodinka poskakující po stromech na jednom z ostrůvků, jen pár metrů od nás. Vystoupili jsme na rozcesti vedoucím k dalším vodopádům. Ještě před prohlídkou těchto vodopádů jsme se rozhodli pojíst. Okamžitě k nám přiběhl coatí (něco mezi medvídkem a opicí o velikosti kočky) a domáhal se svého dílu. Málem mi vlezl až do batohu. Normálně jsou tyhle zvířata plachá, ale jak jde o jídlo, jdou až k vám. Aspoň byla sranda. Coatí jsme viděli už předchozí den, ale to vždy stačili utéct před tím, než jsme je pořádně vyfotili. Když coatí neuspěl u nás, šel to zkusit k druhé obědvající skupince. Nepozorovaně se připlížil zezadu a pak už stačilo jen chňapnout celou tašku a zmizet ve křoví za jekotu vyděšených lidí. Po obědě jsme obhlídli ještě všechny možné cestičky kolem vodopádů, viděli další coatí, motýli, ještěrky, kapybarupozitvní, stačí, když je silný. A to rozhodně byl. Celý den utekl stejně rychle, jako tekla voda v řece Iguazú a tak nezbývalo než se vrátit.

Třetí a poslední den jsme se rozdělili – zatímco holky jely ještě jednou do argentinské části národního parku, což vstupenka umožňuje, já se vydal sólo do Ciudad del Este – paraguayského města těsně za hranicemi, které mi doporučil Gonzalo jakožto typické jihoamerické město. De facto je to jedna veliká tržnice. Je to jako mraveniště, ovšem neorganizované. Všude auta, všude lidi, zmatek, hluk, ale jinak opravdu zážitek. Údajně tu není moc bezpečno. K dostání je tu všechno možné, prý včetně drog. Nechtěl jsem moc riskovat a tak jsem centrem jenom prošel. Díky zmatku ve městě mi jen cestování tam a zpět (z Puerto Iguazú) zabralo tři hodiny. Možná by bylo lepší jít s holkama a projít s nimi jednu stezku v džungli a navštívit ostrov, který byl předchozí den uzavřen, ale už to nevrátím. Do Puerto Iguazú jsem se vrátil asi dvě hodiny před odjezdem našeho autobusu a tak jsem ještě jednou v klidu zašel na trojmezí na okraji města, kde jsem poobědval a vše si v klidu nafotil.

S holkama jsme se sešel ve smluvený čas na autobusovém nádraží. Ještě před odjezdem jsme však museli čelit docela velkému problému – stejně jako při cestě ze Salty nám nechtěli dát slevu na autobus. Tentokát to však bylo horší, protože na plné jízdné už jsme neměli dost peněz. Naštěstí jsme to ukecali a něco málo po půl čtvrté vyrazili směr Santa Fé. Cesta se nějak protáhla na 20 hodin a tak jsem se rozhodl nejít do práce, na dvě hodiny to nemělo smysl. Naštěstí to tady nějak nehrotí s docházkou.

Co říci závěrem? Vodopády Iguazú patří k tomu nejlepšímu co příroda na Zemi nabízí. Byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo se sem ještě někdy v budoucnu podívat. Není totiž zase tolik míst, kde se přírody můžete doslova dotknout a vnímat ji všemi smysly a cítit jak se příroda dotýká vás.

Oslava státního svátku - 29. 10. 2010

Byl to den jako každý jiný. Ráno mi "zakukal" budík (nevěřili byste, jak vás hlas kukačky z mobilu rychle probere) a já vstal a po snídani vyrazil do práce. Byl čtvrtek 28. října, státní svátek připomínající vznik samostatného Československa v roce 1918. Tady v Argentině to pochopitelně skoro nikoho nezajímalo.

Jak jsem však napsal v některém z předchozích článků, v Santa Fé žijí  potomci Čechů a Slováků, kteří přišli do Argentiny v době hospodářské krize ve 20. letech minulého století. Pro tyto lidi pochopitelně tento den má svůj význam a je to dobrý důvod ke společnému setkání. A tak se stalo, že mi začátkem týdne zavolal pan Kurganský a pozval mě na společné Česko-Slovenské setkání s večeří, které se konalo v pátek 29. října. Pozvání jsem s nadšením přijal a těšil jsem se na setkání s "krajany". 

Večeře se uskutečnila v jedné z restaurací v centru Santa Fé. Dorazili jsme společně s panem Kurganským a jeho ženou Sandrou kolem čtvrt na deset večer. V restauraci už byl prostřený dlouhatánský had vytvořený z pospojovaných stolů, snad patnácti. Uprostřed byl umístěný skromný stojánek s malou českou a argentinskou vlajkou. Za stolem už seděli první lidé. Všichni byli postarší, ale plní radosti a elánu a vesele si povídali. V okamžiku, kdy se dozvěděli, že jsem z České republiky, jejich radost byla ještě větší. Většinou se jednalo o přímé potomky přistěhovalců a tedy postarší lidi, ale to vůbec nevadilo, spíše naopak. Jelikož většina z nich mluvila pouze španělsky, a mluvili pomalu, byl jsem schopný se částečně zapojit do debaty. Abych jim nekřivdil, někteří z nich navštěvují kurzy češtiny v Santa Fé (viz komentář 1) a tak byli ze sebe schopní dostat pár vět česky. K mému velkému překvapení jsem se zde setkal i s pánem, který kromě krásného českého jména - Karel Novotný - mluvil i plynule česky. Večeře proběhla ve velice příjemné atmosféře, mimo to pro mě byla i cenná lekce španělštiny. 

Je moc příjemné vědět, že daleko od naší země žijí lidé, kteří se zajímají o dění u nás, a kteří ač už neznají jazyk, mnozí z nich ani nikdy u nás nebyli, pořád se hlásí slovy pana Novotného "k zemi našich otců a dědů".

Na den ornitologem - 11. 10. 2010

Datum 12. 10. 1492 je velmi významným datem. Toho dne skupina dobrodruhů pod vedením Kryštofa Kolumba objevila Ameriku. Dvanáctý říjen je tedy dalším z celé řady státních svátků, kdy se nepracuje.
Pro cizince, kteří se toho času nacházejí v Argentině je to také dobrá zpráva. Tedy ne pro všechny. Můj spolužák ze španělštiny, Američan Justin, je ornitolog a v právě probíhajícím jaře, kdy se ptactvo rozmnožuje, mají ornitologové nejvíc práce. Justin přijel zhruba na půlroční stáž, spolu s dalšími Američany Timem a Elois (holka) a účastní se grantem podporovaného, velmi zajímavého výzkumu ptactva žijícího na západní polokouli (ačkoliv se nacházíme na jižní polokouli, je prý mnohem podstatnější, že Argentina leží zároveň na západní polokouli). Práce této skupiny spočívá v každodenním monitorování zhruba stovky ptačích budek, kroužkování ptáků a dalších měření, kterým laik moc nerozumí. Já jsem se s Justinem domluvil, že se k nim v pondělí připojím, abych volný den jen neproflákal. Justin byl rád, protože Tim byl zrovna kdesi na výletě a tak jsem ho mohl (aspoň částečně) zastoupit.

Sešli jsme se brzo ráno, zhruba v 7 hodin na zastávce autobusu směr město Paraná a nasedli do autobusu. Cesta trvala krátce. Vystoupili jsme uprostřed pampy a po překonání dálničního mostu jsme se ocitli u jednoho ze slepých ramen řeky Paraná, které je rájem ptactva. Je pravda, že ptáků tam bylo opravdu hodně, téměř všechny ty druhy jsem viděl poprvé v životě. Místní univerzita, která zde vlastní kus pozemku zde má i jakousi maringotku, sloužící jako provizorní sklad a kancelář. Zde jsme složili batohy a vyrazili jsme do práce. Justin a Elois nejprve u dvou vytipovaných budek odchytili po jednom ptákovi změřili jim délku křídel, vytrhli pár peříček pro laboratoř, odebrali vzorek krve a přidali kroužek na nožičku a teprve pak ty nebožáky pustili. Justin mi jednoho z nich dal do ruky, byl to zvláštní pocit. Poté jsme u další budky odebrali z hnízda vajíčka a změřili, kolik spotřebovávají oxidu uhličitého (což prý indikuje metabolismus vajíčka). Ovšem na princip této zkoušky se mě neptejte. Nakonec jsme obešli budku po budce a do deníčku s denními záznamy zapsali, co se zde událo nového. U pár budek jsme mohli k Justinově radosti připsat nová vajíčka. Celá práce netrvala déle než 4 hodiny a v krásném slunečném dni rychle uběhla. Ornitologie je velice zajímavá vědní disciplína a jsem moc rád, že jsem jí mohl, alespoň částečně nahlédnout pod pokličku.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (2. část)

V sobotu ráno jsme se probudili do zamračeného a deštivého rána. Ač jsem byl na déšť vybavený a připravený, radost jsem pochopitelně neměl. Déšť nebyl nijak silný, ale vrcholky hor v okolí Salty schované do mraků dávaly jasně najevo, že na krásné fotky při slunečném počasí můžeme zapomenout. S touhou spravit si náladu jsme „posnídali“ koku, ale samozřejmě nic se nezměnilo. Autobus nás vyzvednul s ještě větším zpožděním než předchozí den, tentokráte s nesympatickou průvodkyní, která neuměla anglicky ani pozdravit. Ale s tím už jsem se jaksi smířil a o to víc jsem si všímal okolní krajiny.

Naším cílem bylo Cachi – vesnice v horách na jihozápadě Salty. Cestou do Cachi, ještě než jsme vjeli do hor, jsme míjeli tábákové plantáže, olivové háje a políčka s rašící cukrovou třtinou. Poté jsme vjeli do kaňonu obklopeného hustě porostlými kopci připomínajícími džungli. Cesta vedla strmým úbočím a pod námi tekla v širokém korytu polovyschlá řeka. Nicméně představa, že s tajícím sněhem se toto koryto beze zbytku naplní, byla úžasná. Počasí se nelepšilo, ba naopak. Z původního zatažena jsme se přes hustou mlhu dostali až do mraků. Tomu všemu předcházelo nekonečné stoupání po serpentýnách zařezaných do strmého svahu andského hřebene. Cesta byla hliněná, chvílemi to docela házelo, ale byla docela široká a řidič to se svým minibusem uměl. Zhruba uprostřed stoupání jsme udělali – na místě kde je za hezkého počasí krásný výhled – pauzu a průvodkyně cynicky dodala, ať si to užijeme. Za normálních okolostí tu prý létají i kondoři. Když jsme se konečně dostali na nejvyšší bod silnice – sedlo ve výšce 3357 m.n.m. udělali jsme další zastávku u malinkého kostelíka na okraji skály. Díky mlze opět poloviční zážitek. Od tohoto bodu jsme začali opět klesat, ale jen mírně a zhruba po 10 minutách mraky zmizely. Byl to zážitek, protože jsme se ocitli uprostřed obrovské náhorní plošiny předělené několik kilometrů dlouhou silnicí rovnou jako když střelí a ohraničené horami ze všech stran. Celá plošina byla porostlá tisíci vzrostlými kaktusy (až 5 m). Opravdu krása. Neni divu, že je tato oblast vyhlášená národním parkem (NP Los Cardones – což je jméno těch kaktusů). Po náhorní plošině jsme se dostali až do Cachi.
Vesnička je prý typická svojí předšpanělskou architekturou, ale mě nijak zvlášní nepřišla. Naopak kostel – velmi pěkný – byl typicky španělský. Zaujalo mě, jak místní lidé využívaji kaktusové dřevo – kromě suvenýrů pro turisty jsem tam zaregistroval i tabulky značící názvy ulic z typického pórovitého dřeva a dokonce i zpovědnici v onom již zmíněném kostele. Strávili jsme zde asi 3 hodinky. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme obědvali (draze) v zarezervované restauraci, se naše pětice odpojila od celé skupiny a zašli jsme si do jedné typicky místní restaurace. Zrovna připravovali asádo, takže to tam krásně vonělo.

Cestou zpět (po stejné trase jako do Cachi) nás vyprovázelo už sluníčko bez mraků. Jednoho pána celá scenérie natolik dojala, že se vyzvracel přímo z okna autobusu :-D. Těžko říct, zda to bylo tou výškou, tím že mu nesedl oběd nebo obojím.

Postupně jsme se dostali až ke kostelíku na vrcholku hřebene. Zde už byly mraky, ale viditelnost byla mnohem lepší než ráno. Při cestě serpentýnami dolů jsme tedy viděli, jaká cesta nás čeká. Moc se mi to líbilo – strmá stěna „s vykousnutým“ zářezem pro silnici se vinula jako had a končila někde v nedohlednu pod námi. Nakonec i na kondora došlo. Podařilo se mi ho krátce zachytit na video.

Večer, po příjezdu do Salty jsme si šli půjčit auto a po večeři se vyvezli na kopec San Bernardo, který se tyčí nad městem. Na vrcholu, na který vede také moderní kabinková lanovka je hezký park a je z něj krásný výhled na celé město. Setkali jsme se tam se dvěma Yemininými kamarádkami, které nám chtěly ukázat „noční život“. Osobně se mi to nelíbilo, protože jsem si dokázal spočítat, že s takovou toho moc nenaspíme. Nicméně nemohl jsem s tím nic udělat. Ze San Bernarda jsme se (všech 7 lidí) přesunuli autem kamsi do centra. Zde se nacházela jakási obdoba ostravské Stodolní, plno klubů, barů a restaurací s živou hudbou. Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi, ale i tak jsme si mohli dovolit jen 4 hodiny spánku.

V neděli ráno jsme (k mému překvapení) vyrazili ve smluvených 7 hod. ráno. Cíl byl daný – vinařská oblast / městečko Cafayate vzdálená asi 200 km od Salty. Cesta k němu vedla krásným dlouhým kaňonem, mezi rudými skalami. Jízda autem byla moc fajn – volantu se chopil Marek a tak jsem mohl z auta točit videa a fotit fotky. Navíc jsme nebyli tolik svázaní časem jako při výletech s cestovkou. Dělali jsme zastávky na zajímavých místech – u opuštěné železniční stanice Alemania, u „Ďáblova chřtánu“ (Garganta del diabolo) – skalního komínu připomínajícího opravdový chřtán a podobně. V Cafayate jsme poobědvali, prohlídli si malinké centrum a jeli zpět, abychom nezmeškali večerní autobus zpět do Santa Fé. Ještě před odjezdem si někteří dali zmrzlinu vyrobenou z místního vína. Yemina mi dala ochutnat, ale to mi úplně stačilo, znám mnohem lepší zmrzliny. Cesta zpět proběhla bezproblémově. V pondělí o půl jedenácté jsme se vrátili do Santa Fé , takže jsem se stačil i na chvíli objevit v práci.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (1. část)

Ve středu 29. 10. v 6 hodin večer konečně nastal čas prvního výletu. Na výlet do provincií Salta a Jujuy jsme vyrazili v pětičlenné skupině – mými společníky byl spolubydlící Marek (Polák žijící ve Španělsku), Španěl Rafa, Brazilec Rodolfo a Argentinka Yemina (která pochází ze Salty). Čekala nás daleká cesta na severozápad. Vzdušnou čarou zhruba stejně daleko jako jako ze Zlína do Soluně. To co jsme tam viděli a zažili ale za tu dlouhou cestu určitě stálo.

Zhruba po dvou hodinách cesty jsme měli přesedat ve městě Rafaela, ale dozvěděli jsme se, že autobus Buenos Aires-Salta bude mít asi 3 hodiny zpoždění kvůli stávce. Z původního plánovaného dvouhodinového čekání na autobus bylo rázem 5 hodin...

Když jsme se konečně dostali do autobusu a rozjeli se směrem k Saltě, všem se ulevilo. Po večeři, kterou nám vzápětí naservírovali se nám i trochu spravila nálada. Mile mě překvapila kvalita jídla, která byla na úrovni Lufthansy. O pohodlnosti argentinských autobusů jsem psal již dříve. Díky tomu jsem se docela dobře vyspal, nebýt chrápající paní vedle mě, bylo by to úplně super. Ráno jsme dostali snídani a pustili nějaký ten film. Poprvé jsem viděl Benjamina Buttona a musím říct, že chvála, která tento film předcházela je oprávněná. Díky tomu, že byl film ve španělském dabingu s anglickými titulky jsem se navíc i něco přiučil ;). S koncem filmu se za oknem začaly objevovat první kopečky, které se zvyšovaly a zvyšovaly. Do města Salta – hlavního města stejnojmenné provincie jsme dorazili s cca. dvou a půl hodinovým zpožděním ve čtvrtek někdy odpoledne. Koupili jsme si lístky nazpět. Zaskočilo nás, že nám nechtěli přiznat studentskou slevu, kterou nám na stejnou trasu dali v Santa Fé. Zde však – jako ostatně při všech zvláštních situacích v Argentině – platí, že divit se tomu je zbytečné. Mírné rozladění nám trochu spravil taxikář, který nám po nastoupení do auta oznámil, že nemá klíče :-D. Mršky jedny se mu schovaly do kufru a tak jsme museli vystoupit, vyložit batohy, podat klíče, naložit batohy zpět, nastoupit a teprve pak vyrazit. Vyrazili jsme k domu Yemininých rodičů, kde jsme se ubytovali. Yeminina maminka je moc milá paní (což se ale dá říct téměř o každém Argentinci). Dostali jsme vynikající empanady, inu domácí strava je domácí strava.

Po pozdním obědě jsme se osprchovali, já jsem v mezičase s Yeminým bratrem stihnul „fotbalové okénko“ dva mače fotbalu na playstationu 2 – ve FIFĚ 2010 jsem prohrál (ČR vs. Inter Milán 0:3 :) ). Poté co jsem konstatoval, že je to o něco jiné než Pro Evolution Soccer, který znám lépe, jsem byl mile překvapen když můj soupeř vytáhnul CD s PES 08. Neomylně jsem sáhnul po Manchesteru United a vyprášil jsem jeho AC Milán kožich 4:1. Inu roky tréningu jsou roky tréningu, díky Štafle :).

V pozdím odpoledni jsme se vydali do centra města s jasným cílem – chtěli jsme si půjčit auto na 3 dny. Cestou jsme však narazili na jednu z mnoha cestovních kanceláří, které nabízejí komentované výlety s průvodcem. Po vyjednávání v několika z nich jsme zjistili, že půjčit si auto na 3 dny není tak jednoduché (např. kvůli nesmyslnému depozitu 8000 Pesos pouze v hotovosti – opět je lepší se ničemu nedivit). Strávili jsme asi dvě únavné a nudné hodiny vyjednáváním zjišťováním relevantních možností a nakonec zakoupili dva jednodenní výlety a zabookovali auto na neděli. Byl jsem ujištěn že všichni průvodci mluví také anglicky. Mezitím se setmělo a tak z plánované procházky po Saltě částečně sešlo. Po večeři v jednom místním fastfoodu jsme narazili na novinový stánek nabízející koku. Neodolali jsme a zakoupili si pytlíček za 10 Pesos. Nic extra to ale není,chuťově něco mezi mátou a zeleným čajem, takže fajn, ale očekávaný účinek srovnatelný s požitím silné kávy nebo energy drinku se nedostavil.

V pátek ráno jsme se dostavili na smluvené místo ve smluvený čas a čekali na autobus. Přijeli pro nás pozdě (jak jinak) s průvodcem, který byl sice sympatický, ale uměl anglicky pouze pozdravit (jak jinak). Z komentáře jsem nic neměl, ale aspoň jsem seděl u okna. Marek sem tam něco přeložil, ale nebylo to zdaleka ono. Vyrazili jsme na sever a dělali jsme krátké zastávky na zajímavých místech. V Purmamarce u hory sedmi barev (Cerro de los siete colores) a také v samotné Purmamarce – horské vesničce, která byla sice fajn, ale byla plná prodejců suvenýrů, což nemám rád. Aspoň že sortiment měli hezký – všemu dominovaly typické pestrobarevné látky a textilie. Další zastávka byla v Tilcaře, vesnici známé především díky „skanzenu“ z dob předšpanělské kolonizace – zde jsem litoval, že jsme měli na prohlídku jen půl hodiny. Kopec s kamennými domečky zasazenými do „kaktusového lesa“ by stál za delší prohlídku. Třeba v příštím životě. Další zastávka – tentokrát jen na fotku – byla u kamene značícího Obratník kozoroha. Od této chvíle jsme se tedy nacházeli v subtropickém pásmu. Následovala suvenýrová zastávka u jedné keramické dílny a konečně příjezd do městečka Humahuaca, podle kterého se jmenuje celé údolí, jímž jsme projížděli. Dovolím si ocitovat Wikipedii, protože našemu průvodci jsem nerozuměl: „Quebrada de Humahuaca je údolí na řece Río Grande de Jujuy v argentinské provincii Jujuy, které bylo celých 10 000 let hlavní kulturní a obchodní cestou mezi náhorními oblastmi And a soutokem Rio Grande s Rio Leone v nížinách. V roce 2003 bylo zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.“ V Humauace jsme měli rezervovaný stůl v jedné z restaurací a bylo nám nabídnuto místní menu – vařené lamí maso v sýrové omáčce a bramborová kaše. K obědu nám přišli zahrát čtyři místní indiáni (v provincii Jujuy jsou skoro všichni indiáni – potomci Inků). Pánové měli oblečené červené ponča a za pomoci panovy flétny, kytary, ukulele a jakéhosi bubnu, který jsem pořádně neviděl přes ostatní lidi, nám zahráli. Tohle byl pro mě opravdu zážitek, troufám si říct, že jeden z vrcholů dne. Po obědě následovala krátká prohlídka města, kterému vévodí bronzová socha indiána na kopečku za městem. Ani vám nepříjde, že se nacházíte zhruba 2950 metrů nad mořem a vrcholky hor kolem vás atakují pět, někdy šest tisíc metrů nad mořem. Humahuaca se mi moc líbila i díky typicky snědým a typicky oblečeným místním obyvatelům. Přesně takhle jsem si představoval Jižní Ameriku. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili San Salvador de Jujuy – hlavní město provincie. V jedné z budov městské samosprávy se nachází originál prvního vyobrazení argentinského státního znaku, jinak zde však není nic extra zajímavého. Do Salty jsme se vrátili kolem půl osmé večer a povečeřeli asado s Yemininou rodinou.

BONUS - Argentinské zvyklosti - BONUS

Nebojte se, nezapomněl jsem na Vás. I když nemám žádnou zpětnou vazbu, tuším, že pár lidí si blog čte a protože mě za poslední dva týdny nepotkalo nic extra zajímavého a nechci Vás nudit popisem mé každodenní pracovní činnosti, rozhodl jsem se napsat až tento "bonusový článek". Ten si klade za cíl seznámit Vás s Argentinou jako takovou a jejími zvyklostmi.

Na úvod jen telegraficky. Kurz španělštiny, do kterého jsem se přihlásil je moc fajn a hodně mi pomáhá. Pomalu začínám španělštinu chytat a snad to tak půjde i dál. V práci finišuju na subprojektu - automatickém uzavírání a otevírání reaktoru. Po velice dlouhé době jsem začal pracovat v AutoCadu. Začínám už plánovat a myslet na nějaké to cestování, díky pravidelnému kontaktu s panem Kurganským vím i o dobrých tipech kam zajet a co navštívit. Jednou týdně jsem pozvaný ke Kurganským na večeři, což je taky moc fajn. Minulou sobotu (18. 9.) mě kontaktoval pan José Antonio Strnad - Předseda českého spolku v Santa Fé (ale mluví bohužel jen španělsky). Pokoušeli jsme se potkat, ale nějak nám to časově nevycházelo, možná to vyjde zítra. Včera, v pátek (24. 9.) jsem se poprvé účastnil tréningu pozemního hokeje. Samotný sport je velice zajímavý, myslel jsem si, že to bude něco jako floorball, ale je to docela náročné (technicky) a hlavně hodně odlišné. Co je však mnohem zajímavější, je to, že na univerzitě neexistuje mužská skupina, která by se věnovala hokeji. V zemi, kde se každý malý kluk chce aspoň přiblížit neskutečně populárnímu Maradonovi, se není čemu divit. A tak mám asi 30 spoluhráček a žádného spoluhráče. Tím však neříkám, že mi to nějak vadí :).  Ale zpět k tématu, kterým jsou argentinské zvyklosti.

Každý člověk, rodina, etnikum i národ má své zvyklosti, které dodržuje. Nejinak je tomu i tady v Argentině. Myslím, že po relativně dlouhé době, kterou jsem tady v Argentině už prožil, jsem něco pochytil a tak se pokusím stručně přiblížit to, co mi přijde jako nejvíc zajímavé.

1. Yerba maté

Yerba maté je čaj připravovaný z lístků cesmíny paraguayské. Před odjezdem do Argentiny jsem si myslel, že maté je doménou Paraguayců (kvůli názvu rostliny), ale všichni mě rychle vyvedli z omylu. Maté se pije i v Argentině a údajně i Brazílii, Uruguayi a Chile. Pití maté je tady na denním pořádku. Lidé nosí všude termosky s horkou vodou, kalabasu – tradiční nádobu na maté, ze které se čaj pije bombillou – tyčinkou se sítkem. Pravá kalabasa je vyrobená z vydlabané tykve, ale móda a i praktičnost přeje také hliníkovým či dřevěným kalabasám. Na mnoha místech jsou ohřívače vody. V obchodech je pro maté věnován zhruba stejný prostor jako u nás pivu. Velice běžné je pití maté s přáteli, kolegy, dokonce údajně i během přednášek na univerzitě. Pokud pijete maté s více kolegy, pije se zásadně z jedné kalabasy. Jedna osoba připravuje maté neustálým doléváním vody a podává ho ostatním v konstantním pořadí. Za maté poděkujete až v momentě, kdy už nechcete pít, tedy až dopijete poslední hrníček. Tento zvyk se mi osobně moc líbí. Už mám kalabasu i čaj, zítra koupím bomillu a termosku a začnu taky usrkávat.

2. Asado

Tohle je klasika. Grilované hovězí maso, vyjímečně vepřové nebo kuřecí. Argentinské národní jídlo. Připravuje se na grilu (parrilla) s dřevěným uhlím. Maso se nijak nekoření, pouze se nasolí. Argentinci mají pro nás trochu zvláštní způsob porcování hovězího, maso je vždy s kostí.

Asado se typicky připravuje (minimálně) jedenkrát týdně v každé rodině. Grily tu ale najdete i na veřejných místech – na pláži a dokonce i na univerzitě, hned vedle vrátnice :). Na grilu můžete připravit prakticky cokoliv z hovězího – u Gonzala v rodině kromě masa grilují také ledviny, osrdí a dokonce (jestli jsem to správně pochopil) i tenké střevo. Ochutnal jsem vše, a těžko říct, co bylo lepší. Porce masa jsou na české poměry gigantické. To co zde sní jeden člověk, by pohodlně stačilo celé české rodině. Prostě ráj :).

3. Pozdravy

Lidé jsou zde milí a srdeční a začíná to už u pozdravů. Ženám se – tak jako v celé Jižní Americe – nepodává ruka, namísto toho se políbí na tvář. To platí jak pro pozdravy žena-žena, muž-žena. V provincii Buenos Aires jsem se setkal i s políbením muž-muž. To ale údajně jen u dobrých kamarádů. Jinak platí podání ruky, tak jako kdekoliv jinde.

4. Národní symboly

Modro-bílo-modré vlajky vlají všude, po ulicích se často procházejí lidé v typických pruhovaných sportovních dresech. Ne že by to bylo úplně unikátní, setkal jsem se s tím v Rumunsku, Řecku, Itálii i Maďarsku, ale pro Českou republiku to typické není, a tak si myslím, že je dobré se o tom zmínit.

5. Fotbal

Posvátný sport. Maradona je národní hrdina. Každý fotbalový přenos z Argentinské ligy vysílá několik televizních i rozhlasových stanic. Kluci čutají všude, kde je aspoň trochu rovný plácek. Pamatuju si jednu cestu z Buenos Aires do General Rodriguez. Kolem dálnice jsme na dvou kilometrech viděli snad dvacet skupinek, které hrály fotbal. Moc se mi líbí, jak argentinští komentátoři pokaždé křičí góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól klidně i šest, sedm, osm sekund v kuse, prostě co jim dech stačí.

6. Doprava

Do teď nechápu jak to tady vlastně funguje. Když pominu technický stav aut, o kterém napíšu někdy příště, je to tady divoké.

7. Jazyk

ačkoliv je španělština jen jedna, během let se vyvinuly určité odlišnosti ve výslovnosti argentinské a španělské španělštiny. Argentinská španělština, která se používá i v Uruguayi vyslovuje „ll“ (dvojité l jako [š], případně [ž], zatímco španělská španělština (tedy zbytek španělsky mluvících zemí) vyslovuje dvojité l jako [lj] nebo [j]. Mimo to se tu používají některá odlišná slova, kterých ale není zase nějak dramaticky moc.

Jako na houpačce

"...život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře." Jistě poznáváte text známé písně. Po dnešku musím jen potvrdit, že tomu tak doopravdy je, alespoň co se týká mých pocitů a nálady. 

Když jsem na konci posledního článku vyslovil přání změnit onen negativní stereotyp volných dnů, nechtěl jsem zůstat jen u slov. V neděli (12. 9.) jsem si sice trochu pospal, ale kolem půl jedenácté ráno, tedy v době kdy drtivá většina všech ostatních ještě spala, jsem vyrazil obhlídnout park, který se nachází na západ od RAE 1 a podle mapy vypadal docela rozlehle. Foťák jsem s sebou raději nebral. Ve stínu bylo sice trochu zima, ale na sluníčku už to bylo jen na tričko. Park byl opravdu poměrně veliký a docela i hezký, trochu vylepšil moje mínění o Santa Fé. Rostou zde v poměrně hojné míře palmy a jsou zde vzájemně propojená jezírka. Na těch se patrně v létě projíždějí loďky "zaparkované" u jednoho mola. Namísto labutí tu mají husy :), ale to vůbec nevadí. V parku jsem strávil asi hodinku a půl a pročistil si hlavu. Za tu dobu jsem prochodil plus mínus celý park jen tak co noha nohu mine, poslouchal zpěv ptáků, sledoval nejúžasnější mravenčí stezku jakou jsem kdy viděl s opravdu velice pilnými mravenci, neúspěšně se pokoušel chytit želvu, která mi nakonec zdrhla do vody a prostě jsem si užíval volného dne. Po návratu na RAE 1 se mi ale vrátila špatná nálada. Kolem půl druhé se dům teprve začal probouzet. Asi na mě i bylo poznat, že jsem naštvaný, protože si toho pár lidí všimnulo. S návrhem vycházky jsem neuspěl což mi nepřidalo, zvláště poté, co se asi šestičlenná skupinka rozhodla pro večerní procházku. Namísto domluveného času v 19:00 se však vyrazilo až o půl deváté a tak jsem nakonec nešel. Večer jsem seděl u internetu, který mi, jako už mnohokrát pomohl od trudomyslnosti. Našel jsem adresu Českého spolku v Santa Fé. To částečně určilo můj pondělní program.

Pondělí (13. 9.) začalo příjemně - oznámením, že na rektorátu mě čeká šek na výplatu. Zatím se ale moc neraduju, protože nebylo dost času si tam zajít a tak nevím, kolik vlastně dostanu. Jedním z důvodů mé zaneprázdněnosti byla prezentace o České republice, konečně také předvedená kolegům v práci. Opět měla veliký úspěch. Po práci jsem nelenil a s krátkou zastávkou na RAE 1 jsem vyrazil směrem k Českému domu. Adresu jsem našel bez problémů, ale nikde nebylo ani náznaku toho, že jsem na správném místě. Namísto jakékoliv cedulky, vlaječky nebo něčeho podobného jsem hleděl jen na zaprášené číslo popisné. Neuběhla ani minuta a z domu vyšla nějaká holka a šla někam směrem od domu. Byl jsem trochu zaskočený, ale doběhl jsem ji a zkusil se zeptat (španělsky) zda neví o Českém domě. Otázka a úroveň španělštiny zaskočily zase ji a tak se mě zeptala jestli nemluvím anglicky :-D. Ano, samozřejmě že mluvím... Zeptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky a dostal jsem velice uspokojivou odpověď - jsem na správném místě, a její otec mluví česky. Vrátili jsme se k domu a ona mě šla ohlásit. Za nedlouho vyšel z domu menší pán s prošedivělou hlavou a přivítal mě slovy "Vítej, pojď dál." Byl to skvělý pocit. Během asi půlhodiny jsme si skvěle povykládali o našich životech, dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Pan Petr Kurganský - tak se mi představil - podle vizitky však Pedro Dalibor Kurgansky je moc milý pán. Jako jediný v třísettisícovém městě prý mluví česky a do nedávna byl předsedou onoho Českého spolku. Vyměnili jme si kontakty a vypadá to, že jsme se neviděli naposled. S dobrou náladou jsem spěchal na kurz španělštiny, ovšem ta mi nevydržela dlouho, díky tomu, že jsem se dostavil na špatné místo. Na vině byl matoucí e-mail od oddělení jazyků... No co se dá dělat. Na výuku jsem dorazil asi o 40 min později, ale naštěstí se nic moc nestalo. Mám dva spolužáky - Američana Justina a Švédku Fridu, naše učitelka taky vypadá, že bude fajn. Výuka sice neměla moc systém a řád, ale třeba to bylo jen tím, že jsem nerozuměl jejímu povídání ve španělštině. Zjistil jsem, že když nahodím nějaký hodně nechápavý výraz, přepne plynule do angličtiny a vše zopakuje. Myslím, že to bude fajn. Doufám, že se mi zítra nepokazí nálada, až si půjdu pro šek na univerzitu.