Jako na houpačce

"...život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře." Jistě poznáváte text známé písně. Po dnešku musím jen potvrdit, že tomu tak doopravdy je, alespoň co se týká mých pocitů a nálady. 

Když jsem na konci posledního článku vyslovil přání změnit onen negativní stereotyp volných dnů, nechtěl jsem zůstat jen u slov. V neděli (12. 9.) jsem si sice trochu pospal, ale kolem půl jedenácté ráno, tedy v době kdy drtivá většina všech ostatních ještě spala, jsem vyrazil obhlídnout park, který se nachází na západ od RAE 1 a podle mapy vypadal docela rozlehle. Foťák jsem s sebou raději nebral. Ve stínu bylo sice trochu zima, ale na sluníčku už to bylo jen na tričko. Park byl opravdu poměrně veliký a docela i hezký, trochu vylepšil moje mínění o Santa Fé. Rostou zde v poměrně hojné míře palmy a jsou zde vzájemně propojená jezírka. Na těch se patrně v létě projíždějí loďky "zaparkované" u jednoho mola. Namísto labutí tu mají husy :), ale to vůbec nevadí. V parku jsem strávil asi hodinku a půl a pročistil si hlavu. Za tu dobu jsem prochodil plus mínus celý park jen tak co noha nohu mine, poslouchal zpěv ptáků, sledoval nejúžasnější mravenčí stezku jakou jsem kdy viděl s opravdu velice pilnými mravenci, neúspěšně se pokoušel chytit želvu, která mi nakonec zdrhla do vody a prostě jsem si užíval volného dne. Po návratu na RAE 1 se mi ale vrátila špatná nálada. Kolem půl druhé se dům teprve začal probouzet. Asi na mě i bylo poznat, že jsem naštvaný, protože si toho pár lidí všimnulo. S návrhem vycházky jsem neuspěl což mi nepřidalo, zvláště poté, co se asi šestičlenná skupinka rozhodla pro večerní procházku. Namísto domluveného času v 19:00 se však vyrazilo až o půl deváté a tak jsem nakonec nešel. Večer jsem seděl u internetu, který mi, jako už mnohokrát pomohl od trudomyslnosti. Našel jsem adresu Českého spolku v Santa Fé. To částečně určilo můj pondělní program.

Pondělí (13. 9.) začalo příjemně - oznámením, že na rektorátu mě čeká šek na výplatu. Zatím se ale moc neraduju, protože nebylo dost času si tam zajít a tak nevím, kolik vlastně dostanu. Jedním z důvodů mé zaneprázdněnosti byla prezentace o České republice, konečně také předvedená kolegům v práci. Opět měla veliký úspěch. Po práci jsem nelenil a s krátkou zastávkou na RAE 1 jsem vyrazil směrem k Českému domu. Adresu jsem našel bez problémů, ale nikde nebylo ani náznaku toho, že jsem na správném místě. Namísto jakékoliv cedulky, vlaječky nebo něčeho podobného jsem hleděl jen na zaprášené číslo popisné. Neuběhla ani minuta a z domu vyšla nějaká holka a šla někam směrem od domu. Byl jsem trochu zaskočený, ale doběhl jsem ji a zkusil se zeptat (španělsky) zda neví o Českém domě. Otázka a úroveň španělštiny zaskočily zase ji a tak se mě zeptala jestli nemluvím anglicky :-D. Ano, samozřejmě že mluvím... Zeptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky a dostal jsem velice uspokojivou odpověď - jsem na správném místě, a její otec mluví česky. Vrátili jsme se k domu a ona mě šla ohlásit. Za nedlouho vyšel z domu menší pán s prošedivělou hlavou a přivítal mě slovy "Vítej, pojď dál." Byl to skvělý pocit. Během asi půlhodiny jsme si skvěle povykládali o našich životech, dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Pan Petr Kurganský - tak se mi představil - podle vizitky však Pedro Dalibor Kurgansky je moc milý pán. Jako jediný v třísettisícovém městě prý mluví česky a do nedávna byl předsedou onoho Českého spolku. Vyměnili jme si kontakty a vypadá to, že jsme se neviděli naposled. S dobrou náladou jsem spěchal na kurz španělštiny, ovšem ta mi nevydržela dlouho, díky tomu, že jsem se dostavil na špatné místo. Na vině byl matoucí e-mail od oddělení jazyků... No co se dá dělat. Na výuku jsem dorazil asi o 40 min později, ale naštěstí se nic moc nestalo. Mám dva spolužáky - Američana Justina a Švédku Fridu, naše učitelka taky vypadá, že bude fajn. Výuka sice neměla moc systém a řád, ale třeba to bylo jen tím, že jsem nerozuměl jejímu povídání ve španělštině. Zjistil jsem, že když nahodím nějaký hodně nechápavý výraz, přepne plynule do angličtiny a vše zopakuje. Myslím, že to bude fajn. Doufám, že se mi zítra nepokazí nálada, až si půjdu pro šek na univerzitu.