Stáž na University of Buenos Aires (UBA) – 17.-20.8. 2010

Když jsem se dozvěděl o své cestě do Argentiny, pokusil jsem se získat i nějaký kontakt na pracoviště pracující s plazmatem, abych obohatil své ne příliš rozsáhlé zkušenosti. Díky Gonzalovi to nebyl zase až takový problém, navíc jsem měl i štěstí v tom, že jeden Gonzalův profesor v Campaně se zná s lidmi z příslušných míst na UBA ;-).

V úterý brzo ráno, kolem šesté hodiny jsme vyrazili. Gonzalo jel mimořádně o něco dřív do Campany a tak mě posadil na ten správný autobus. Bez něj bych to určitě nezvládnul – místní autobusový systém je tak chaotický, že mnohdy i místní neví, do kterého autobusu nastoupit. Gonzalo mi tedy ukázal můj spoj a popřál hodně štěstí. Jelikož jsem nenastupoval v první stanici musel jsem celou cestu (asi hodinu a půl až dvě) stát v uličce spolu s dalšími lidmi, se kterými jsme se opravdu mačkali jako sardinky. Po příjezdu do Buenos Aires mi trvalo asi dvě minuty, než jsem to rozchodil. Ve městě jsem musel dojít ještě na jeden autobus, který mě (konečně) vyklopil před UBA. Suma sumárum tři a půl hodiny cestování.

Na UBA jsem si odchytnul jednoho studenta, který mi ukázal laboratoř Plasma Focus Laboratory, kde na mě už čekala Dr. Diana Grondona, moje vedoucí. Po seznámení mne s ostatními zaměstnanci jsme začali s prací – začali jsme se zapojením obvodu pro generování plazmatu na vzduchu (při atmosférickém tlaku). Dokonce se nám i podařilo nějaké plazma vygenerovat, ale v okamžiku, kdy jsme zkoušeli obvod zapojit ve vakuu, nastaly problémy. Ze studenta jsem se na další skoro dva dny stal opravářem :), ale nakonec se to vyplatilo. V pátek, v poslední den mé krátké stáže jsme s Dianou měřili už od rána a sledovali jaký vliv mají na plazma různé parametry prostředí.

Musím říct, že přes všechny problémy, které mě doprovázely – od problematického cestování, kdy jsem po 4 dny proseděl v autobuse 5-6 hodin denně, přes problémy s neustálými opravami reaktoru a jeho příslušenství byla pro mě stáž přínosná. Podařilo se nám generovat plazma v různých prostředích a při různých tlacích, takže bylo krásně vidět jaký to má vliv na tvar, barvu a intenzitu plazmatu. Snad to využiju i v budoucnu.

Fotogalerie

Argentinské Benátky aneb výlet do Tigre 16.8. 2010

V pondělí 16.8. byl v Argentině státní svátek – výročí úmrtí generála San Martina. Ve skutečnosti toto výročí připadá až na 17. srpen, ale jelikož by to bylo až v úterý, Argentinci přesunuli tento svátek na pondělí, aby si prodloužili víkend. Po sobotní oslavě mých narozenin, která se protáhla až do pozdní noci a po skvělém asadu, které Nestor připravil na nedělní oběd, jsme byli všichni nějací utahaní a po obědě jsme si šli všichni zdřímnout. Nestor i Alicia spali až do večera, takže jsem měl dostatek času na dokončení článků a úpravu fotek z Buenos Aires. Plánovaný výlet do Tigre jsme tedy přesunuli až na pondělí.

V pondělí jsme vyrazili někdy kolem desáté hodiny dopoledne autem do oblasti delty řeky Paraná, která se nachází severně od Buenos Aires. Zde se nachází městečko Tigre – oblíbený víkendový cíl obyvatelů provincie Buenos Aires. Tato lokalita je známá především díky rozsáhlé oblasti kanálů a ostrovů, které řeka vytvořila v místě styku pevniny s mořem.

Cestou jsme se trochu ztratili, ale nakonec jsme s mírným zpožděním přeci jen dorazili na místo určení. Auto jsme nechali v přístavu, se kterým sousedí tržiště plné obchůdků, krámků kavárniček a restaurací. Všude bylo strašně moc lidí, takže jsme se ani pořádně nikde nezastavili. V jedné z restaurací jsme poobědvali. Já s Gonzalem a Melinou jsme koupili lístky a nasedli na jednu z turistických lodí, připomínající benátské „vaporetto“ (kapacita asi 60 lidí) a vyrazili na asi hodinu a půl trvající komentovanou plavbu po deltě řeky.

Samotná loď nebylo to jediné, co mi připomínalo Benátky. Řeka Paraná vytvořila na svém konci podobný systém ostrůvků a kanálů jako je tomu v Benátkách. Zde však mluvíme o nesrovnatelně větším a nesrovnatelně méně obydleném území. Jak mi sdělil Gonza – na ploše o rozloze města Buenos Aires žije méně než 1000 lidí. Ostrovy jsou porostlé vzrostlými stromy mezi nimiž se sem tam vykukují domky, některé až překvapivě hezké a udržované. Namísto auta a parkovacího místa tu každý má loďku nebo motorový člun a molo. Na kanálu je docela rušno. Na řece se dělají docela vlny, takže se i loď plná lidí docela houpe. A když k tomu přidáte vlnu vytvořenou přídí vaší lodi, jejíž výška je úměrná rychlosti a proti vám se pohybuje poměrně rychle další loď, která vás mine cca o 3 metry, sem tam se stane, že se někdo nedobrovolně osprchuje. Navíc je dotyčný chudák terčem posměchu všech ostatních. Tak jako jeden chlápek, který seděl vepředu a dostal pořádnou dávku. My jsme byli naštěstí úplně vzadu, ale i tak jsme museli být ve střehu. Po návratu do přístavu jsme se sešli s Aliciou a Nestorem, kteří upřednostnili posezení u kávy před plavbou. Ještě jsme jednou obešli přístav a přilehlé obchůdky a v pozdním odpoledni se vrátili domů.

Fotogalerie 

Narozeniny v Argentině

Život přináší spoustu překvapení. Když se ohlédnu o rok zpět: byl jsem čerstvě po promocích, těšil jsem se na zahájení doktorského studia, ale vůbec jsem netušil, jaká příležitost se mi naskytne, těžko bych si dokázal představit, že za rok budu daleko od místa, kde jsem trávil narozeniny o rok dříve. Ale v tom vidím právě tu krásu nepředvídatelné budoucnosti. Rád bych si za rok vzpomněl, že jsem před rokem psal tento článek během mé stáže v Argentině a vzpomněl na všechny události, které se odehrály mezi těmito okamžiky. Nicméně to není přesně to, o čem bych chtěl psát.
Jelikož jsem se narodil v srpnu, jsem zvyklý na to, že je venku teplo. Pokud, ale uděláte takovou „hloupost“ jako já, a odcestujete na jižní polokouli, můžete na běžné zvyklosti zapomenout. Navíc v sobotu 14.8. bylo velmi chladné, i když slunečné ráno. Řekl bych, že možná nejchladnější, které jsem tady zažil. Už ráno u snídaně mi Melina, Alicia i Nestor popřáli „feliz cumpleaños“ takže den začal velice příjemně. Po snídani jsem s Melinou a Alicií jel do Lujánu. Melina v sobotu má aerobik a Alicia vyučuje na místní škole dálkové studenty. Díky tomu jsem měl zhruba tři hodinky na to, abych si prošel Luján a udělal nějaké fotky.
Dominantou města je bazilika vystavěná v novogotickém stylu v letech 1889-1937, zasvěcená panně Marii z Lujánu. Každoročně se tu pořádají veliké poutě, běžný počet poutníků prý dosahuje až 5000000. Před Bazilikou se nachází poměrně hezké náměstí a cabildo – velmi podobné tomu, které se nachází v Buenos Aires. Ostatní části města už nejsou tak zajímavé – pravoúhle orientované uličky s obchůdky a kavárnami nejsou ničím extra zvláštním.
Po úvodním nafocení náměstí a baziliky jsem se vydal po hlavní třídě směrem k dalšímu náměstí, ovšem nechutná zima mě donutila zapadnout do McDonaldu na kafe. Káva hezky zahřála a navíc se mezitím trochu oteplilo. A na ulicích se začali objevovat lidé. Vrátil jsem se k Bazilice, kde se už od rána chystaly pódia pro nějaký festival. Katedrálu jsem obešel dokola, ale kvůli zástavbě a pozici Slunce z toho žádná fotka nebyla, což je škoda. Jelikož se mi nechtělo pochodovat nějak extra daleko (pořád byla dost zima), obešel jsem asi dva bloky domů a objevil jeden moc fajn obchůdek – malý krámek, který úplně lákal k vyfocení – i díky milému starému pánovi, který vypadal jako dědeček z pohádky. Vytáhlnul jsem foťák a gestem poprosil o foto, pán ochotně zapózoval a pak se mě začal vyptávat, co jsem zač. Pochopitelně ve španělštině. Dokázal jsem mu pouze vysvětlit, že jsem z ČR, víc nic :). On se mi pokoušel něco vyprávět, pochopil jsem, že je asi domácí včelař, a že prodává svůj med. Dokonce mi věnoval i nějakou malou medovou tyčinku a dal mi ochutnat med.
Poděkoval jsem a vrátil jsem se na náměstí, kde jsem se snažil pozorovat lidi (když už nebylo nic k vidění na samotném městě). Někteří lidé vypadají „hodně evropsky“ – což je typické pro provincii Buenos Aires, která je hodně ovlivněna přistěhovalci hlavně ze Španělska a Itálie, jiní jsou více „jihoameričtí“ – buď potomci původních indiánů nebo míšenci s evropany – tj. husté černé vlasy a obočí, snědá tvář a hnědé oči. Čas rychle utíkal a tak jsem se přesunul dovnitř baziliky. Je to tříloďová stavba, kde prostřední loď je ověšena modro-bílo-modrými prapory a boční lodě zdobí krásné vitráže. Byla chyba, že jsem nevěděl, že je možno uvnitř fotit. Třeba příště.
V dohodnutý čas jsme se sešli s Alicií.
Ještě jsem ji poprosil, abychom se vrátili do onoho obchůdku s medem, a aby přetlumočila mé poděkování onomu pánovi. Bohužel, už tam byl jiný, mladší prodavač. Alicia se s ním dala do řeči a tak jsme zjistili, že mluvíme se synem toho pána. Z další debaty vyplynulo, že jeho otec je Španěl a do Argentiny přišel zhruba v mém věku. Možná právě proto, že viděl ve mně určitou paralelu sebe sama, byl tak laskavý. Poděkoval jsem ještě jednou a poslal mu přes syna českou dvoukorunu, ať má aspoň něco na památku. I kvůli němu se snad do Lujánu ještě jednou podívám.
Po rozloučení jsme se vrátili do General Rodriguez, kde jsme poobědvali a velice mile mě překvapilo, že u stolu pro mě čekaly nachystané dárky. Dostal jsem tradiční argentinské artefakty – nádobu na čaj maté, jutovou obuv (něco mezi důchodkami a papučemi) a španělské karty. Po obědě jsme se ještě jednou vrátili do Lujánu, jelikož Melina a Alicia jeli navštívit nějaké příbuzné. Já jsem se sešel s Gonzalem a jeho otcem Oscarem (Gonzalo chodí do školy i v sobotu, proto ho zmiňuji až teď). Společně jsme vyrazili na nedaleké golfové hřiště, kam oba pravidelně v sobotu chodí hrát. Byl jsem moc zvědavý, jestli mě taky nechají „pinknout si“. Ano, nechali. Ale moc mi to nešlo. Golfový odpal totiž vyžaduje perfektní kombinaci koordinace pohybů a držení těla, což se mi za cca 70 pokusů povedlo asi 3x :-D. Gonzalo se smál, že prý to hraju jak floorball. Bohužel měl pravdu. Golf je technicky velice náročný ale jsem přesvědčený, že vše je jen o tréninku.
Když už se stmívalo, přijela pro nás Alicia a jeli jsme do General Rodriguez naložili Nestora a pokračovali do Buenos Aires, kde jsem byl – na počest narozenin pozván do jedné hodně luxusní restaurace. Abych nezapomněl, dostal jsem od Gonzala krásný nůž, který se používá na krájení asada (jak jinak :) ). V Buenos Aires mi trochu vyschlo v krku, když jsem viděl, ten luxus – před restaurací stál jeden chlápek v obleku, jehož pracovní náplní bylo přivítat hosty, pod stříškou převzít auto a zaparkovat ho na parkovišti před budovou. Uvnitř to vypadalo jako na rodinné večeři anglické šlechty. Nicméně Gonzalo mi vysvětlil, že to jen tak vypadá. Samotná restaurace fungovala na principu bufetu – „vezmi si co chceš a kolik chceš, zaplatíš určitý paušál“. Jedl jsem to co mi doporučil Gonzalo – začal jsem u plodů moře, pokračoval přes sushi a skončil u grilovaného vepřového, jehněčího a kozího masa. Nepopsatelný gurmánský zážitek. Na závěr číšník přinesl malý dortík, s hořící prskavkou jako pozornost k mým narozeninám. Sice to vypadalo jak v nějakém americkém filmu, ale bylo to fajn.
Domů jsme se vrátili asi ve dvě hodiny ráno a zmoženi hodováním v kombinaci s pozdní hodinou rychle usnuli. Teď už možná chápete, proč jsem na začátku tohoto článku vyslovil přání do roka a do dne vzpomenout na tento den. 

Fotogalerie 

Buenos Aires 10.-11.2010 - den 2

Ve středu jsme s Gonzou vstali dřív a taxíkem (o něco málo kvalitnějším než předchozí den) se dopravili na vlakové nádraží v General Rodriguez a zhruba v 7:00 nasedli na vlak. Ačkoliv se jednalo o novou moderní soupravu, (dokonce s TV!!) vlak jel strašně pomalu protože koleje nové nejsou... Ale aspoň jsem si v klidu prohlídnul typické chudinské slumy, které se nacházejí na předměstích Buenos Aires.

V Buenos Aires jsme posnídali v jedné kavárničce, která se tvářila fajnově, ale kávu mi přinesli v omláceném hrníčku :). Po snídani jsme nasedli na Hop autobus a svezli se do La Boky. La Boca je přístavní čtvrť známá svými pestrobarevnými domky z vlnitého plechu, nejznámější je asi ulička Caminito, jejíž fotka se nachází v každém turistickém průvodci. My jsme ale vystoupili o pár bloků dále – u fotbalového stadionu CA Boca Juniors.

Zde je možno najít paralelu se Zlínem. Barvy CABJ jsou – stejně jako ve zlínském hokejovém klubu – žlutá a modrá. A historie místních barev je velice poetická. V době, kdy se místní fotbaloví nadšenci rozhodli založit fotbalový klub, nemohli se shodnout na barvě dresů. Když vtom se na obzoru objevila loď připlouvající do přístavu. Byla to švédská loď se žlutomodrým plachtovím, které se zalíbilo zakladatelům natolik, že kombinaci žlutomodré použili i pro dresy fotbalového klubu.

Podívali jsme se do fans shopu v útrobách stadiónu a vyfotili se se sochou „božského“ Maradony, který v místním klubu také hrával. V ulici, ve které se stadión nachází je cítit, že je fotbal pro místní naprosto vším. Domy natřené na žlutomodro s figurínami fanoušků jsou toho důkazem. Bezpečno tu ale asi není, prodavač v jednom obchodě mě upozornil, ať si ten foťák radši schovám... Po shlédnutí stadiónu a nejbližšího okolí jsme se vydali směrem ke Caminitu. Caminito je nádherná ulice. V jejím okolí je poměrně dost barů a restaurací, které lákají k ochutnání typického asada – grilovaného hovězího. My jsme však odolali, i díky poměrně vysokým cenám. Cestou jsme míjeli a odmítali také taneční páry, které nabízely turistům fotku v klasické „zakloněné“ poloze tanga. Nesmím zapomenout na chlápka který si hrál na Maradonu a nabízel za úplatu foto :). Po prohlídce la Boky jsme se klasickým (MHD) autobusem přemístili do čtvrti San Telmo, která je o poznání klidnější než la Boca nebo centrum města. Gonza mi ukázal místní (prý známý) bleší trh ukrytý v pasáži připomínající orientální bazar. Zde jsme taky našli vhodné místo k obědu – vypadalo to sice jako na úrovni táborové kuchyně na skautském táboře ale jídlo – slané palačinky plněné směsí sýra, šunky a zeleniny (canelones) bylo fajn. Po obědě jsme se vrátili na Plaza de Mayo a po návštěvě Cabilda, kde se nachází malé muzeum z koloniálních dob jsme se vrátili domů.

Večer padla tma – a to doslova, v cca 19 hod vypadla v celém General Rodriguez elektrika (až do poledne příštího dne) a tak jsme trávili večer při svíčkách. Na Gonzálovu žádost jsem vytáhnul hrací kostky a hráli jsme z celou rodinou různé hry. Bylo zajímavé sledovat s jakým zápalem hráli Gonzovi rodiče. Večeře při svíčkách byla taky skvělá. Mimochodem – kvůli Aliciinu pracovnímu vytížení se o vaření stará výhradně Nestor. Vaří naprosto úžasně, kdo neochutnal, neuvěří. Tento večer udělal však něco špatně a tak nám asi minutu hořelo před očima v troubě :). Nakonec to všechno dobře dopadlo. Na kvalitě večeře se to však vůbec nepodepsalo, i když Nestor cítil, že je to ostuda. Uklidnil jsem ho, že se vůbec nic nestalo a s pocitem skvěle stráveného dne šel spát.

Fotogalerie 

Buenos Aires 10.-11.2010 - den 1

V úterý ráno byla zima (5 °C). Na trávě byla jinovatka a foukal studený vítr. Alícia nás autem rozvezla k našemu dennímu programu – Melinu do školy a mě s Gonzalem do Lujánu na autobusové nádraží. Koupili jsme si lístky v boleteríi (pokladně) a v 9:15 vyrazili. Cesta trvala asi 75 minut po kterých jsme přijeli na Plaza Once v centru Buenos Aires. Během cesty se podstatně oteplilo, kolem poledne to bylo dokonce jen na tričko.

Metrem (Subte) jsme se přepravili na náměstí Plaza de Mayo, které je považováno za úplný střed města. Ovšem ne ledajakým metrem. Jak jsem se později dozvěděl, jeli jsme nejstarším metrem v Jižní Americe. A první jízda, to byl opravdu zážitek - dřevěné vagóny s manuálním otevíráním dveří, přeplněné k prasknutí, obcházel nás nějaký starší pán a vybíral od cestujících drobné na kdoví co. Měli jsme tam menší výpadek elektřiny a tak nám i krásně zablikaly žárovky :). Jízdu metrem jsem si opravdu užil. Gonzalo byl sice trochu nervózní, když jsem vytáhnul foťák, ale nic specilálního se nestalo. Abych to objasnil, podle Gonzala v Buenos Aires není moc bezpečno a každou chvíli hrozí, že vás může někdo kdykoliv a kdekoliv okrást. Např. na Plaza Once, kam jsme přijeli autobusem, by se člověk prý neměl pohybovat po setmění, jinak si říká o problém. Pro Evropana je tato představa na tolik absurdní, že ji vpodstatě nebere v úvahu a tak fotí všude, i když by neměl. Ale i díky Gonzovi proběhlo všechno v pohodě.

Na Plaza de Mayo se nachází budova vlády, pro kterou je typická její růžová barva fasády a proto se jí říká Casa Rosada (růžový dům), dále Catedral Metropolitana de Buenos Aires (Metropolitní katedrála), Cabildo – sídlo zástupce španělského krále z dob španělské nadvlády, Centrální národní banka a radnice. Na dohled je také 9 de Julio Avenue – nejširší ulice obou Amerik, s vysokým obeliskem uprotsřed, který stojí mezi dvanácti jízdními pruhy. Všude vlají argentinské vlajky, dokreslující atmosféru samotného srdce Argentiny. Uprostřed náměstí je parčík se vzrostlými palmami, kašnou a sochou z bílého mramoru zobrazující nějakou ženskou postavu s kopím. Nejprve jsme šli do katedrály, kde je sice zákaz focení, ale na druhou stranu interiér ve stylu rokoka nebyl nic extra. Uvnitř katedrály se nachází také mauzoleum generála San Martína, který v roce 1816 vybojoval pro Argentinu nezávislost. U jeho hrobu drží čestnou stráž dva vojáci oblečení do dobových uniforem. Měli jsme štěstí, protože byl čas střídání, a tak jsem i něco vyfotil. Z katedrály jsme se přemístili na 9 de Julio, která je vzdálená asi 300 m od Paza de Mayo, ale kvůli přeplněným chodníkům jsme šli poměrně dlouho. Také provoz byl docela hustý, a tak bylo všude docela dost rušno, hodně smogu a prachu – asi třikrát během dne jsem si vytíral oči, protože se párkrát prostě zaprášilo a najednou nebylo nic vidět. Zde jen drobná poznámka – Buenos Aires znamená v češtině „čistý vzduch“...

Z 9 de Julio jsme se stejnou cestou vraceli směrem na Plaza de Mayo a cestou se stavili na oběd. Poprvé jsem ochutnal empanadas – taštičky plněné různými slanými náplněmi, zkusil jsem jednu plněnou mletým hovězím a zeleninou a druhou sýrem a šunkou. Hodně podobné evropským pirohům, ale větší.

Jelikož jsme udělali chybu a ráno vyrazili poměrně pozdě, rozhodli jsme se, že se druhý den do Buenos Aires podíváme ještě jednou – Gonzalo nechtěl riskovat problémy, které by mohly nastat po setmění. V Buenos Aires existuje systém okružních vyhlídkových autobusů „Hop-on, hop-off“ (Naskoč, vyskoč) se 13 zastávkami, do kterých lze zakoupit 24 hodinová jízdenka (cca 350 Kč). Rozhodli jsme se koupit si jí s platností od 15:00 abychom ji mohli druhý den využít co nejdéle. Jelikož nám zbývala asi ještě hodinka, šli jsme se podívat na historické lodě kotvící v umělém kanálu poblíž Puerto Madero – novější části města s vysokými budovami (zdráhám se použít slovo mrakodrap, ale myslím, že měly přes 100 m). Ve 3 hodiny jsme nasedli na Plaza de Mayo na autobus a rozhodli se pouze objet celý okruh (skoro 3 hodiny). V autobuse byly sluchátka s komentářem, takže jsem se dozvěděl i pár dalších informací, které Gonza nezmínil. Autobusem jsme objeli vše důležité. Musím však říct že kromě budovy parlamentu, která tvarem připomíná Bílý dům v USA a čtvrti La Boca, mě cesta moc nenadchla. Kromě již zmiňované špíny je všude plno hluku a v hustém provozu často zanikal komentář ze sluchátek (Argentinci často a rádi troubí :) ). Během cesty nám bylo ukázáno mnoho soch významných osobností argentinské historie, které mi však v tak rychlém sledu ani nic neříkaly. Nicméně umělecké zpracování samotných soch je hodnotné. Po absolvování okruhu jsme nasedli na „dřevěné“ metro, kterému sice neblikaly žárovky, ale málem mu vypadla boční stěna :), a vrátili se stejnou cestou k autobusu. Autobusem pak do General Rodriguez a polorozpadlým taxíkem (technický stav místních aut je děsivý a úsměvný zároveň možná o něm pojednám v samostatném článku) domů.

Fotogalerie 

Cesta

Tak se vám poprvé hlásím z Argentiny. Musím konstatovat, že je to skutečně daleko. Mnohem dál, než jsem si byl ochotný připustit.

Na cestu jsem se vydal v sobotu 7.8. v 6:30 ráno. Autobus Student Agency mě dovezl do Prahy na Florenc. Zde nastal první, zato opravdu velký problém. Ihned po vystoupení z autobusu jsem zjistil, že mi chybí peněženka, toho času plná Eur. Naštěstí jsem si uvědomil, že mi musela vypadnout v autobuse, protože jsem si do ní schovával lístek na autobus. Poprosil jsem stewardku, aby mě pustila do autobusu a peněženka byla na světě. Nicméně, budiž mi toto dostatečným poučením pro příště. Po přesunu na Ruzyň mě čekalo dlouhých šest hodin čekání na let, které jsem si zkracoval procházkami po halách obou terminálů. Když se konečně přiblížila doba letu, odhodlal jsem se projít bezpečnostní kontrolou. Po odložení všech požadovaných věcí jsem prošel rámem, který začal pípat jako o život. Druhý pokus dopadl stejně jako první, a tak jsem musel podstoupit bezpečnostní prohlídku. Říkal jsem ochrance, že problém může být v mých botách (při mojí stáži v Řecku jsem nafasoval kvalitní boty, které, ač to není na první pohled poznat, mají ocelovou špici) a tak šly botičky taky pod rentgen, zatímco já jsem čekal bokem bosky na výsledek. Jak se ukázalo výsledek ochranku velice překvapil. Muž kontrolující rentgenové snímky se otočil ke kolegovi, který mě předtím prohlížel a vše glosoval větou s velkou dávkou údivu a neskrývaným pražským dialektem: "Ty vole von má ty boty vyrobený ze železa nebo cóóó!!!??" :D.

Let do Frankfurtu trval něco kolem hodinky a uběhl jako nic. Zato čekání na letadlo do Buenos Aires bylo dlouhé – od 8 hod večer do 10 hod ráno druhého dne. Plánoval jsem použít taktiku vyzkoušenou v Praze tj. projít celé letiště, ale to se ukázalo jako nesplnitelný úkol, jelikož zhruba jedna třetina 1. terminálu byla zhruba stejně rozlehlá jako všechny letištní haly v Praze. Noc jsem přečkal poleháváním po lavičkách a pospáváním, kombinovaným s občasnými procházkami abych se zahřál. O spánku nemůže být řeč, protože po letišti se pohybovala četa uklízečů, kteří nastoupili na noční směnu. Při jedné z procházek jsem našel americký jednocent, tak doufám, že mi přinese štěstí.

V 10:20 ráno jsem konečně nastoupil do letadla a vyrazil směr Argentina. Let trval cca 14 hod, ale dalo se to vydržet. V letadle jsem se trochu dospal. Zhruba v půlce letu nás kapitán upozornil na to, že právě přelétáme brazilské pobřeží. Trochu mě mrzí, že jsem nestihnul vytáhnout foťák, protože to stálo za fotku. A nejen to, při občasných pohledech z okýnka mě vždy překvapilo něco, co v Evropě těžko najdete. S ubíhajícím časem jsme se stále více přibližovali našemu cíli. Bylo zajímavé sledovat to, že jsme cestovali se sluníčkem – ještě kolem desáté hodiny našeho času bylo v plné síle a i přes okýnko letadla hřálo. Zapadat začalo asi až hodinu před přistáním a to už jsem neodolal a vytáhnul foťák. Ovšem nejhezčí scenérie byla ještě před námi. Těsně před přistáním, kdy už bohužel není dovoleno používat elektroniku, jsme přelétali přes noční Buenos Aires. Je to obrovské město. A díky pravidelnému pravoúhlému systému ulic je při nočním osvětlení z výšky opravdu krásné. Po přistání a nezbytných formalitách jsem se konečně setkal s Gonzalem a velice mile mě překvapilo, že mě přijela přivítat celá jeho rodina. Maminka Alicia, jeho nevlastní otec Nestor a mladší sestra Melina a velice srdečně mě přivítali. Nasedli jsme do auta a vyrazili směrem k jejich domu. Po příjezdu do městečka General Rodriguez, kde Gonzalova rodina žije, mi paní Alicia několikrát zopakovala, abych se u nich opravdu cítil jako doma a Gonzalo mi ukázal svůj pokoj, ve kterém mě taky ubytoval a sám se dočasně přesunul k sestře. Jejich dům je na české poměry obrovský a díky nedávné rekonstrukci taky moc hezký a moderní. Ač už bych nejradši spal, ještě jsme seděli asi do jedenácti hodin u jednoho stolu a povídali. Nestor sice anglicky neumí, ale Alicia zvládá komunikovat na slušné úrovni, jen občas si nechá něco přeložit. A Melina? Žákyně ekvivalentu naší osmé třídy, už má 1st certificate in English. Neuvěřitelné... Gonzalo mi hned nabídnul pivo (asi se chtěl pochlubit) a tak jsem ochutnal jak světlé, tak černé. Na české poměry docela sladké, slabé, ale dobré. Černé chutnalo jako kofola :).

Druhý den ráno jsem s Aliciou, Gonzalem a Melinou vyrazil na takovou „malou“ okružní jízdu. Alicia ji absolvuje každý všední den. Nejprve jsme vyklopili Gonzala v General Rodriguez, kde Gonza jednou týdně dochází na kurz angličtiny, pak jsme vysadili Melinu u její školy ve městě Luján, naložili Aliciinu kolegyni a po krátké komentované prohlídce Lujánu z auta jeli zpět pro Gonzala. Nakonec jsme se přemístili do Campany, kde se nachází Gonzova univerzita. Jelikož měl ještě něco na práci před tím, než si mohl vzít volno, strávili jsme na univerzitě celý den. Prohlídnul jsem si jeho laboratoř a seznámil se z jeho kolegy. Přesto že nemluvili moc anglicky byli velice srdeční, jeden profesor nás pozval na maté. Vše začalo dobře, snad to tak i vydrží. 

Fotogalerie

Už se to blíží...

Myslím, že nastal ten pravý čas vdechnout život tomuto blogu. Jak víte, (nebo jste možná nevěděli, ale teď už víte) čeká mě díky IAESTE téměř pětiměsíční pobyt v Argentině, a proto jsem se rozhodl založit si blog, abyste z toho taky něco měli :). Budu se snažit blog udržovat aktuální, pokusím se sem průběžně přidávat fotky. 

Samotná cesta do Argentiny se kvapem blíží (7.8.), už z toho začínám být trochu nervózní. Na jednu stranu si říkám, že se není čeho bát, vždyť jsem se svědomitě připravil - nechal se naočkovat, pojistil se, dokoupil potřebné vybavení... jenže člověk nikdy neví, co ho potká. Nepočítám-li květnový let s kamarády z Bratislavy do Milána, kdy jsem vpodstatě jen zaplatil letenku a pak si nechal ukázat jak to na letišti chodí a kam má člověk jít, nemám vlastně žádné zkušenosti s létáním. No, uvidíme, jak to všechno dopadne, každopádně se brzo znovu ozvu. Mějte se tady do Vánoc hezky.