BONUS - Argentinské zvyklosti - BONUS

Nebojte se, nezapomněl jsem na Vás. I když nemám žádnou zpětnou vazbu, tuším, že pár lidí si blog čte a protože mě za poslední dva týdny nepotkalo nic extra zajímavého a nechci Vás nudit popisem mé každodenní pracovní činnosti, rozhodl jsem se napsat až tento "bonusový článek". Ten si klade za cíl seznámit Vás s Argentinou jako takovou a jejími zvyklostmi.

Na úvod jen telegraficky. Kurz španělštiny, do kterého jsem se přihlásil je moc fajn a hodně mi pomáhá. Pomalu začínám španělštinu chytat a snad to tak půjde i dál. V práci finišuju na subprojektu - automatickém uzavírání a otevírání reaktoru. Po velice dlouhé době jsem začal pracovat v AutoCadu. Začínám už plánovat a myslet na nějaké to cestování, díky pravidelnému kontaktu s panem Kurganským vím i o dobrých tipech kam zajet a co navštívit. Jednou týdně jsem pozvaný ke Kurganským na večeři, což je taky moc fajn. Minulou sobotu (18. 9.) mě kontaktoval pan José Antonio Strnad - Předseda českého spolku v Santa Fé (ale mluví bohužel jen španělsky). Pokoušeli jsme se potkat, ale nějak nám to časově nevycházelo, možná to vyjde zítra. Včera, v pátek (24. 9.) jsem se poprvé účastnil tréningu pozemního hokeje. Samotný sport je velice zajímavý, myslel jsem si, že to bude něco jako floorball, ale je to docela náročné (technicky) a hlavně hodně odlišné. Co je však mnohem zajímavější, je to, že na univerzitě neexistuje mužská skupina, která by se věnovala hokeji. V zemi, kde se každý malý kluk chce aspoň přiblížit neskutečně populárnímu Maradonovi, se není čemu divit. A tak mám asi 30 spoluhráček a žádného spoluhráče. Tím však neříkám, že mi to nějak vadí :).  Ale zpět k tématu, kterým jsou argentinské zvyklosti.

Každý člověk, rodina, etnikum i národ má své zvyklosti, které dodržuje. Nejinak je tomu i tady v Argentině. Myslím, že po relativně dlouhé době, kterou jsem tady v Argentině už prožil, jsem něco pochytil a tak se pokusím stručně přiblížit to, co mi přijde jako nejvíc zajímavé.

1. Yerba maté

Yerba maté je čaj připravovaný z lístků cesmíny paraguayské. Před odjezdem do Argentiny jsem si myslel, že maté je doménou Paraguayců (kvůli názvu rostliny), ale všichni mě rychle vyvedli z omylu. Maté se pije i v Argentině a údajně i Brazílii, Uruguayi a Chile. Pití maté je tady na denním pořádku. Lidé nosí všude termosky s horkou vodou, kalabasu – tradiční nádobu na maté, ze které se čaj pije bombillou – tyčinkou se sítkem. Pravá kalabasa je vyrobená z vydlabané tykve, ale móda a i praktičnost přeje také hliníkovým či dřevěným kalabasám. Na mnoha místech jsou ohřívače vody. V obchodech je pro maté věnován zhruba stejný prostor jako u nás pivu. Velice běžné je pití maté s přáteli, kolegy, dokonce údajně i během přednášek na univerzitě. Pokud pijete maté s více kolegy, pije se zásadně z jedné kalabasy. Jedna osoba připravuje maté neustálým doléváním vody a podává ho ostatním v konstantním pořadí. Za maté poděkujete až v momentě, kdy už nechcete pít, tedy až dopijete poslední hrníček. Tento zvyk se mi osobně moc líbí. Už mám kalabasu i čaj, zítra koupím bomillu a termosku a začnu taky usrkávat.

2. Asado

Tohle je klasika. Grilované hovězí maso, vyjímečně vepřové nebo kuřecí. Argentinské národní jídlo. Připravuje se na grilu (parrilla) s dřevěným uhlím. Maso se nijak nekoření, pouze se nasolí. Argentinci mají pro nás trochu zvláštní způsob porcování hovězího, maso je vždy s kostí.

Asado se typicky připravuje (minimálně) jedenkrát týdně v každé rodině. Grily tu ale najdete i na veřejných místech – na pláži a dokonce i na univerzitě, hned vedle vrátnice :). Na grilu můžete připravit prakticky cokoliv z hovězího – u Gonzala v rodině kromě masa grilují také ledviny, osrdí a dokonce (jestli jsem to správně pochopil) i tenké střevo. Ochutnal jsem vše, a těžko říct, co bylo lepší. Porce masa jsou na české poměry gigantické. To co zde sní jeden člověk, by pohodlně stačilo celé české rodině. Prostě ráj :).

3. Pozdravy

Lidé jsou zde milí a srdeční a začíná to už u pozdravů. Ženám se – tak jako v celé Jižní Americe – nepodává ruka, namísto toho se políbí na tvář. To platí jak pro pozdravy žena-žena, muž-žena. V provincii Buenos Aires jsem se setkal i s políbením muž-muž. To ale údajně jen u dobrých kamarádů. Jinak platí podání ruky, tak jako kdekoliv jinde.

4. Národní symboly

Modro-bílo-modré vlajky vlají všude, po ulicích se často procházejí lidé v typických pruhovaných sportovních dresech. Ne že by to bylo úplně unikátní, setkal jsem se s tím v Rumunsku, Řecku, Itálii i Maďarsku, ale pro Českou republiku to typické není, a tak si myslím, že je dobré se o tom zmínit.

5. Fotbal

Posvátný sport. Maradona je národní hrdina. Každý fotbalový přenos z Argentinské ligy vysílá několik televizních i rozhlasových stanic. Kluci čutají všude, kde je aspoň trochu rovný plácek. Pamatuju si jednu cestu z Buenos Aires do General Rodriguez. Kolem dálnice jsme na dvou kilometrech viděli snad dvacet skupinek, které hrály fotbal. Moc se mi líbí, jak argentinští komentátoři pokaždé křičí góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól klidně i šest, sedm, osm sekund v kuse, prostě co jim dech stačí.

6. Doprava

Do teď nechápu jak to tady vlastně funguje. Když pominu technický stav aut, o kterém napíšu někdy příště, je to tady divoké.

7. Jazyk

ačkoliv je španělština jen jedna, během let se vyvinuly určité odlišnosti ve výslovnosti argentinské a španělské španělštiny. Argentinská španělština, která se používá i v Uruguayi vyslovuje „ll“ (dvojité l jako [š], případně [ž], zatímco španělská španělština (tedy zbytek španělsky mluvících zemí) vyslovuje dvojité l jako [lj] nebo [j]. Mimo to se tu používají některá odlišná slova, kterých ale není zase nějak dramaticky moc.

Jako na houpačce

"...život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře." Jistě poznáváte text známé písně. Po dnešku musím jen potvrdit, že tomu tak doopravdy je, alespoň co se týká mých pocitů a nálady. 

Když jsem na konci posledního článku vyslovil přání změnit onen negativní stereotyp volných dnů, nechtěl jsem zůstat jen u slov. V neděli (12. 9.) jsem si sice trochu pospal, ale kolem půl jedenácté ráno, tedy v době kdy drtivá většina všech ostatních ještě spala, jsem vyrazil obhlídnout park, který se nachází na západ od RAE 1 a podle mapy vypadal docela rozlehle. Foťák jsem s sebou raději nebral. Ve stínu bylo sice trochu zima, ale na sluníčku už to bylo jen na tričko. Park byl opravdu poměrně veliký a docela i hezký, trochu vylepšil moje mínění o Santa Fé. Rostou zde v poměrně hojné míře palmy a jsou zde vzájemně propojená jezírka. Na těch se patrně v létě projíždějí loďky "zaparkované" u jednoho mola. Namísto labutí tu mají husy :), ale to vůbec nevadí. V parku jsem strávil asi hodinku a půl a pročistil si hlavu. Za tu dobu jsem prochodil plus mínus celý park jen tak co noha nohu mine, poslouchal zpěv ptáků, sledoval nejúžasnější mravenčí stezku jakou jsem kdy viděl s opravdu velice pilnými mravenci, neúspěšně se pokoušel chytit želvu, která mi nakonec zdrhla do vody a prostě jsem si užíval volného dne. Po návratu na RAE 1 se mi ale vrátila špatná nálada. Kolem půl druhé se dům teprve začal probouzet. Asi na mě i bylo poznat, že jsem naštvaný, protože si toho pár lidí všimnulo. S návrhem vycházky jsem neuspěl což mi nepřidalo, zvláště poté, co se asi šestičlenná skupinka rozhodla pro večerní procházku. Namísto domluveného času v 19:00 se však vyrazilo až o půl deváté a tak jsem nakonec nešel. Večer jsem seděl u internetu, který mi, jako už mnohokrát pomohl od trudomyslnosti. Našel jsem adresu Českého spolku v Santa Fé. To částečně určilo můj pondělní program.

Pondělí (13. 9.) začalo příjemně - oznámením, že na rektorátu mě čeká šek na výplatu. Zatím se ale moc neraduju, protože nebylo dost času si tam zajít a tak nevím, kolik vlastně dostanu. Jedním z důvodů mé zaneprázdněnosti byla prezentace o České republice, konečně také předvedená kolegům v práci. Opět měla veliký úspěch. Po práci jsem nelenil a s krátkou zastávkou na RAE 1 jsem vyrazil směrem k Českému domu. Adresu jsem našel bez problémů, ale nikde nebylo ani náznaku toho, že jsem na správném místě. Namísto jakékoliv cedulky, vlaječky nebo něčeho podobného jsem hleděl jen na zaprášené číslo popisné. Neuběhla ani minuta a z domu vyšla nějaká holka a šla někam směrem od domu. Byl jsem trochu zaskočený, ale doběhl jsem ji a zkusil se zeptat (španělsky) zda neví o Českém domě. Otázka a úroveň španělštiny zaskočily zase ji a tak se mě zeptala jestli nemluvím anglicky :-D. Ano, samozřejmě že mluvím... Zeptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky a dostal jsem velice uspokojivou odpověď - jsem na správném místě, a její otec mluví česky. Vrátili jsme se k domu a ona mě šla ohlásit. Za nedlouho vyšel z domu menší pán s prošedivělou hlavou a přivítal mě slovy "Vítej, pojď dál." Byl to skvělý pocit. Během asi půlhodiny jsme si skvěle povykládali o našich životech, dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Pan Petr Kurganský - tak se mi představil - podle vizitky však Pedro Dalibor Kurgansky je moc milý pán. Jako jediný v třísettisícovém městě prý mluví česky a do nedávna byl předsedou onoho Českého spolku. Vyměnili jme si kontakty a vypadá to, že jsme se neviděli naposled. S dobrou náladou jsem spěchal na kurz španělštiny, ovšem ta mi nevydržela dlouho, díky tomu, že jsem se dostavil na špatné místo. Na vině byl matoucí e-mail od oddělení jazyků... No co se dá dělat. Na výuku jsem dorazil asi o 40 min později, ale naštěstí se nic moc nestalo. Mám dva spolužáky - Američana Justina a Švédku Fridu, naše učitelka taky vypadá, že bude fajn. Výuka sice neměla moc systém a řád, ale třeba to bylo jen tím, že jsem nerozuměl jejímu povídání ve španělštině. Zjistil jsem, že když nahodím nějaký hodně nechápavý výraz, přepne plynule do angličtiny a vše zopakuje. Myslím, že to bude fajn. Doufám, že se mi zítra nepokazí nálada, až si půjdu pro šek na univerzitu.

Události v Santa Fé (7. -10. 9. 2010)

Zatímco na začátku mi připadaly dny a týdny dlouhé, teď se zdá, že čas začal utíkat tak trochu rychleji. Je za mnou pracovní týden, který byl opět plný událostí.

Na úterý (7. 9.) jsem naplánoval prezentaci o ČR pro ostatní spolubydlící tady v domě. Termín jsem nezvolil náhodně, ve středu jsem měl v plánu povídat o naší zemi v práci, tak jsem jsem dostal pokyn od pana Miny. V úterý ráno mi ale řekl, že musí nutně pracovně letět do Buenos Aires, Lucas zase musel ve středu k doktorovi a tak jsme to odložili na pondělí. Výhodou bylo aspoň to, že jsem ve středu nemusel do práce. Nicméně naplánovanou prezentaci v RAE 1 jsem nezrušil. V 10 hodin večer se sešlo poměrně dost lidí – asi 23-25, někteří odcházeli a přicházeli, tak to nevím přesně. Bylo moc fajn, že přišli i někteří z těch, kteří anglicky neumí. Prezentace měla myslím docela úspěch, zvláště poté, co jsem dal publiku kvízovou otázku týkající se roční spotřeby piva v ČR na jednoho obyvatele a vyhlásil soutěž o nejpřesnější tip s tím, že vítěz dostane čokoládu. Holt měl jsem na VŠ dobré učitele a tahle vsuvka z dílny prof. Raaba funguje.

Volnou středu (8. 9.) jsem si užil – prospal jsem se, zašel si nakoupit a prostě udělal všechny věci, které bylo potřeba udělat a na které do té doby nebyl čas. S Edwinovou pomocí jsem poslal dopis do ČR a koupil si konečně místní sim kartu. Tady v Argentině, jestli jsem to dobře pochopil, to funguje na principu co provincie, to jiné číslo. A pokud přijedete z Buenos Aires s tamní simkou do Santa Fé, tak jako já, nikdo vám nebude volat a psát, protože to údajně je hodně drahé. Navíc jsem se začal chystat do Rosaria, města, kam jsem chtěl jet s Martou ve čtvrtek pro vízum. Hodně pozdě večer jsem ale zjistil, že mi chybí některé dokumenty...

Ve čtvrtek (9. 9.) jsem tedy nikam nejel a s Yeminou spěchal na Mezinárodní oddělení pro vysvětlení (a hlavně pro ty dokumenty). Ještě před tím jsem si radši zavolal na ambasádu a informoval kolegy v práci. V kanceláři se tvářili tak, jako že o ničem neví a že ty papíry ani vlastně nepotřebuju, což byla lež. Kloudné vysvětlení jsem nedostal ani další den, namísto toho jsem dostal další špatnou radu, kterou jsem však díky rozhovoru s ambasádou vyhodnotil jako špatnou hned na začátku. Myslím, že kromě urgence mojí výplaty, pokud nebude k dispozici v termínu, se na „Mezinárodní“ oddělení už radši obracet nebudu.

Výsledek je tedy takový, že vízum nedostanu, ale situace se dá řešit i jinak. Před uplynutím doby 90 dnů od příjezdu do Argentiny musím vyjet za hranice a pak dostanu nové 90ti denní vízum (razítko do pasu). Když se na to podívám z druhé stránky, dopadlo to nakonec dobře – namísto platby 300 pesos za vízum můžu tyto peníze, které mimochodem představují víc než třetinu mého příjmu, investovat do cestování a výsledek bude stejný. Stálo mě to naštěstí jen 40 pesos za výpis z rejstříku trestů, který jsem si vyřizoval předstihem právě kvůli vízu. Nikomu bych ale tyto problémy nepřál, bylo to hodně nepříjemné. Zvláště když víte, že nejste schopní domluvit se s úřady.

V pátek (10. 9.) jsem si ale zlepšil náladu. Na univerzitě mě kolegové pozvali na asado. Musel jsem se smát, když jsem zjistil, že grilovací místnost je hned u vchodu do fakulty. Asado bylo výborné a navíc ho bylo opravdu moc, kluci funěli jak parní lokomotivy, mě se dělalo temno před očima :-D. Byla by to krásná smrt, zemřít na přejezení masem, ale to možná až později. Z univerzity jsem se dostal na RAE 1 později než obvykle a tak nějak plynule jsem vplul do začátku brazilské párty, Bazilci slavili státní svátek, pili jsme caipirinhu a bylo to fajn, někteři se opili tak rychle, že jsem tomu ani nechtěl věřit. Všichni tančili a zpívali a my ostatní (hlavně Evropani) jsme se bavili při pohledu na tu veselou skupinku. Ještě před párty dorazil můj nový spolubydlící – Marek. Polák, který žije od osmi let ve Španělsku, naštěstí stejně dobře jako španělsky mluví i anglicky. Posledním bodem programu byl přesun na diskotéku kdesi na severu. Tam se mi ale moc nelíbilo, protože byla šíleně přeplněná, navíc tam nebyl (kromě některých kolegů studentů) nikdo anglicky mluvící. Ve dvě hodiny jsem se proto rozhodl pro návrat na RAE 1. 

Dnes v sobotu (11. 9.) se opět nic neděje, což mě štve, rád bych někam vyrazil, ale samotnému se mi nechce. Příští víkend s tím snad něco udělám. Nebo ještě lépe hned zítra v neděli.

Příjezd do Santa Fé a první krůčky 22.8.-5.9.2010

Ač to poněkud trvalo, je tu další příspěvek. Nebyl jsem schopný napsat ho dříve než po čtrnácti dnech, za což se omlouvám. Tyhle dva týdny byly hodně hektické a tak trochu mě vrátily na zem po pohodičce, kterou jsem měl s Gonzalovou rodinou v General Rodriguez. Teď už to vypadá, že se vše zajíždí do normálních kolejí a bude víc času na psaní. Za ty poslední dva týdny se toho odehrálo hodně, ale já se to pokusím zestručnit, nicméně to bude asi delší, než jste byli doposud zvyklí.

V neděli ráno (22. 8.) nastal čas loučení s Gonzalovou rodinou. Melina s Alicií mi popřáli hodně štěstí a Nestor s Gonzalem mě zavezli do Campany odkud jsem se dálkovým autobusem přemístil do cca 400-500 km (stovka sem, stovka tam, tady v Argentině je to skoro jedno) vzdáleného města Santa Fé. Zhruba po pětihodinové cestě autobusem – mimochodem hodně pohodlným, sedadlo šlo sklopit o cca. 120 °, místa na nohy bylo taky dost – jsem se dostal na místo určení. Co na tom, že okýnko u mého sedadla bylo prasklé, hlavně že jsme dojeli vpořádku. Detailů o cestě vás ušetřím, to co jsem viděl lze popsat jen jedním slovem – rovina. Jako když ji namaluje, a to po celou cestu. V Santa Fé mě nikdo nečekal, což se mi moc nelíbilo, ale aspoň mi to oznámili předem. Naštěstí cesta k domu byla jednoduchá – sedm bloků rovně a dva doleva. Zhruba po půlhodině chůze jsem bez problémů našel dům, který se stal mým dočasným domovem. Bylo poznat, že jsem se přesunul na teplejší sever protože sluníčko pěkně hřálo. Pravoúhle orientované ulice (jak jinak) byly prázdné, až jsem z toho byl trochu nervózní.

Poté co jsem zazvonil na zvonek, otevřely se dveře a přivítal mě zarostlý chlápek, který se představil jako Jordi (dalo mi docela dost práce z tohoto Španěla dostat angličtinu). Myslel jsem, že je to správce, ale nakonec se z něj vyklubal jeden ze 40 studentů, se kterými sdílíme stejnou adresu. Jordi mě provedl domem se spoustou pokojů o dvou až pěti postelích a snažil se mě představit všem momentálně přítomným. Tady ale narazila kosa na kámen. Z prvního dojmu to vypadalo, že ze všech lidí tu mluví tak plus mínus 5 lidí anglicky a to navíc na úrovni žáka základní školy. Jordi mi ukázal můj pokoj a mé spolubydlící – Brazilece Pea, který jakž takž mluví anglicky, a Mexičana Trina, který nemluví anglicky vůbec (jak se později ukázalo nenamluví toho moc ani španělsky).

Můj první dojem byl hodně veliký šok, jednak z jazykové bariéry o velikosti Velké čínské zdi a pak taky ze stavu domu – záchody jako v kriminále, sprchy jakbysmet, kuchyň jako ve středověku. Večer přišel pouze španělsky mluvící správce domu, který mi předal deku, povlečení a nádobí (taky systém jak v base). Usínal jsem s pocitem toho, že jsem si asi ukrojil veliký krajíc se svojí cestou do Argentiny a že je všechno veliký omyl.

Druhý den ráno (23.8.) jsem vstal velice brzo a vyrazil na Univerzitu, kde mi měla začít praxe. Po docela pracném shánění někoho, kdo mluví anglicky, jsem byl odkázán na Mezinárodní oddělení. Tam se k mému překvapení taky nemluví anglicky. Až na jednu jedinou slečnu... Nicméně pánbůh zaplať aspoň za ni. Dozvěděl jsem se, že praxe mi začíná až v úterý, a to na přání mého vedoucího. Vyřídil jsem s ní skoro všechny potřebné dokumenty – všechny co jsem posílal v angličtině před odjezdem, tentokrát španělsky. No budiž... Pak jsem dostal k podepsání ubytovací řád domu kde bydlím (pochopitelně že španělsky). Dotazem, zda mají i anglickou verzi jsem pobavil celou kancelář (asi 6 lidí). Nezbývalo než podepsat a doufat, že bude vše OK. Asi hodinu trvající byrokracii jsem naštěstí přečkal bez úhony na psychickém zdraví a vrátil se zpět do studentského domu (dále jen RAE 1).

Zde jsem se potkal s ostatními spolubydlícími, které jsem neviděl den předtím. Naštěstí zde už byla větší část anglicky (ale špatně) komunikujících. Holt v domě, kde bydlí většina Brazilců, Španělé, Ital, Francouzka, Chilanka, Paraguayec, Bolíviec a Mexičani (snad jsem na nikoho nezapomněl), není angličtina zapotřebí...

Všechno špatné je ale pro něco dobré, a to platí i v tomto případě. Ač si připadám jako průměrně dobře anglicky mluvící, zde jsem suverénně nejlepší a tak někteří lidi, kteří mluví anglicky jen trochu se snaží hned od začátku být mi nablízku, aby se v angličtině zdokonalili. Já toho zase využívám v situacích, kdy potřebuju něco vyřídit. Je to taková jazyková symbióza. Nicméně vnímám to jako velkou ochotu těchto lidí pomoct mi. Jsem jim všem, jmenovitě Edwinovi z Bolívie, Martě ze Španělska a Yemině – Argentince žijící ve Španělsku moc vděčný. Díky nim jsem se odrazil od dna mojí psychiky a snažím se bojovat se španělštinou a aspoň trochu zapadnout.

V úterý ráno (24. 8.) mě chlápek z Mezinárodního oddělení představil mému vedoucímu. Zde to je s angličtinou taky špatné, ale mohlo to být horší. Můj šéf Luis Mina sice mluví jako Google translator, ale většinou mu rozumím. Naštěstí jsou tu i kolegové Lucas – kluk asi v mém věku a Daniela – o dva roky mladší studentka chemického inženýrství a ti mluví anglicky „normálně“. První den v zaměstnání mě čekala jen prohlídka pracoviště s Danielou a ještě jednou kolegyní, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Prošli jsme celou část budovy, která je věnována poloprovozní laboratoři na výrobu mikrokrystalické celulózy. Vypadá to velice zajímavě. Bohužel jsem zatím nedostal žádný konkrétní úkol (projekt) a tak v práci jen paběrkuji s menšími úkoly. Za zhruba hodinu bylo po prohlídce a já jsem byl volný. A jelikož bylo kolem poledne, Daniela mě pozvala domů na oběd. Pohostinnost Argentinců je veliká, často mě to přivádí až do rozpaků. Po obědě s Danielou a jejími dvěma ze tří bratrů jsem se vydal zpět na RAE 1 stále ještě stále s obavou, co mě tam potká.

Ve středu (25.8.) mi začal první pracovní den. I když je mým vedoucím formálně pan Mina, fakticky je jím Lucas. Je to fajn, protože se sním můžu normálně bavit anglicky a navíc jsme vrstevníci, takže je to vždy taková přátelská debata. Jako první úkol jsem dostal návrh polymerů pro potrubí na dopravu chemikálií v budoucí továrně. Zahřálo mě u srdce, že jsem se opět dostal „ke svému“, k tomu čemu snad aspoň trochu rozumím.

Ve čtvrtek(26.8.) jsem práci vynechal. Důvodem byl povinný program v budově rektorátu univerzity, v rámci něhož nám byla prezentována jak univerzita, tak město a jeho kulturně-sportovní možnosti. Bohužel vše ve španělštině. Následně, po skončení bloku přednášek jsme se přesunuli do přístavu na řece Paraná a absolvovali asi 2-3 hodinovou plavbu na katamaránu s drobným občerstvením. Tato část mě taky nijak extra nenadchla. Až na jednu část, kdy jsme proplouvali mezi zaroslými ostrůvky s písečnými plážemi, to nebylo nic extra. Obzvlášť po týden starém zážitku z Tigre. Navíc se pokazilo počasí. Bylo zataženo a všechno se jevilo šedě.

V pátek (27.8.) jsem dokončil můj pracovní „týden“ a doufal, že se počasí, které se od čtvrtka nezměnilo, na víkend umoudří. To se naštěstí povedlo. V sobotu (28.8.) ráno jsem jel do města Paraná. Využil jsem nabídky Yeminy a Marty, které tam měly seminář a svezl jsem se s nimi. Docela mi vyhovovalo, že jsem vypadnul z RAE 1 a celý den jsem byl venku. Tedy zhruba od půl desáté do pěti odpoledne. Ráno bylo sice ještě sychravo, ale postupem času se objevilo sluníčko. Po trochu komplikovaném získání mapy a kávě v Mekáči (mimochodem, sice jsem se obsluhy zeptal, zda mluví anglicky, ale pak jsem si zkusil obědnat španělsky) jsem se přemístil na nábřeží. Řeka Paraná je mohutná. Těžko říct jak moc je široká, plavat přes ni bych nechtěl. O její šířce svědčí i to, že Santa Fé je s městem Paraná spojeno tunelem pod řekou. Na nábřeží je poměrně hezký parčík. Vůbec celé město mi připadá hezčí. Sice i zde najdete pravoúhlé ulice, které se mi už pomalu hnusí, ale jako celek působí město lépe. Podle mého je to díky tomu, že neleží na úplné placce, sem tam se ulice aspoň trochu vlní. Pak je tu v ulicích mnohem více zeleně, čehož si jako Zlíňák hodně všímám, ale hlavně: mají tu zeleného panáčka na semaforech! :). To je patrně unikát, protože jsem se s tím nesetkal ani v Buenos Aires, ani v Santa Fé.

V parku a na nábřeží jsem strávil asi hodinku, docela se mi tam líbilo. Tedy až na pláž. Těšil jsem se, že se v řece budu koupat až udeří listopadová a prosincová horka, ale voda je hodně špinavá a místy i nepříjemně páchne. Navíc je na mnoha místech vidět leklé ryby.

Z nábřeží jsem se vrátil na náměstí v centru a jelikož se udělalo hezky, řekl bych, že na naše poměry až letně, fotil jsem. Cestou jsem si koupil něco k obědu a bez konkrétního plánu jsem se jen tak potuloval ulicemi. Došel jsem až k jednomu kostelíku na kraji města, který vybízel k nahlédnutí. Vešel jsem dovnitř. Kostel byl prázdný a tak jsem se posadil na jednu z lavic a snažil se poslouchat. Vždycky jsem si přál, nevím proč, někdy se ocitnout v kostele úplně sám. Kostelík vypadal prostě, byla zde jen nezbytná výbava pro mše a vitráže v oknech byly jednoduché. Ventilátory na stěnách dávaly tušit, že v létě tu bývá opravdu teplo. Seděl jsem a poslouchal to ticho. Sem tam kolem projelo auto, ale já jsem se nenechal vyrušit. Asi po 5 minutách jsem uslyšel píšťalku. Pak podruhé, potřetí... Zvednul jsem se a šel za zvukem. Asi 100 m od kostela, ve dvoře jednoho z domů se nacházelo hřiště, kde se právě rozehrával zápas malých kluků v hokeji na „retro“ kolečkových bruslích. Ač se považuji za odborníka na hokej a jemu podobné sporty, s němým úžasem jsem poprvé v životě sledoval tuto variantu s jakýmisi podivně zatočenými klacíky a dvoustopými kolečkovými bruslemi. Klukům to docela šlo, každý gól byl doprovázen aplausem přihlížejících rodičů. Ač nerad musel jsem se po asi půlhodině zvednout a odejít, jelikož se přiblížila doba srazu s holkama.

Vrátili jsme se do Santa Fé a večer chtěli jít obhlídnout místní diskotéku. Podle plánu jsme chtěli vyrazit v deset večer, ale nakonec jsme vypadli až v jednu ráno, což je prý pro místní disko typický čas. Společně s námi šli ještě Jordi a Rafa (další Španěl). Dlouhá řada před vchodem ale určila, že jsme zapadli do jednoho z barů. Koupili jsme pár piv (zapomeňte na točené, zde se prodává výhradně v lahvích) a rozlili do plastových pohárků. Pro Čecha neskutečně barbarský zážitek. Když si k tomu připočítáte chuť argentinského Budweiseru, který chutná jako chmelová limonáda, není o co stát. Nicméně Španělům to ke spokojenosti (a k decentní opilosti) stačí :). Na RAE 1 jsme se vrátili asi ve 4 hod ráno a moji spolupijči celý den prospali. Já jsem měl aspoň trochu času věnovat se blogu.

Druhý týden mého pobytu v Santa Fé 30.8-5.9. byl takový zabíhací. Do práce, z práce, do práce, z práce... Mezitím vyřizování dokumentů potřebných k získání víza a nějaké dokupování věcí, které tak nějak potřebuju. Začínám si vážit českých úřadů – tady vyřizujete vše na asi pěti místech. O nějaký volnočasový program nebyl obecně v RAE 1 zájem, protože v pondělí se podstatně ochladilo a začalo pršet, což trvalo v podstatě až do pátku. Díky vysoké vlhkosti vzduchu (přes 90 %) tu byla při teplotě 10-12°C opravdu zima. Dvě noci jsem dokonce spal v zimní čepici, protože na pokoji nemáme topení. Díky špatnému počasí jsem se ale mohl pořádně opřít do práce – dostal jsem za úkol připravit 45 minutovou prezentaci o ČR pro kolegy v práci. Naštěstí se počasí o víkendu spravilo a tak byla v neděli i chvilka na procházku po Santa Fé. Mají tady vynikající a docela levnou zmrzlinu. Aspoň něco, když to pivo stojí za prd. Podařilo se mi zapsat se do kurzu španělštiny. Měli jsme začít 6. 9., ale kvůli nemoci učitelky je to o týden odloženo. Škoda, všichni už vyhlíží, až aspoň trochu začnu mluvit španělsky. Ale i tak bojuju, na základě pár slovíček, které už znám, sem tam už pochopím smysl konverzace. Snad se to brzo zlepší ještě víc.