Na den ornitologem - 11. 10. 2010

Datum 12. 10. 1492 je velmi významným datem. Toho dne skupina dobrodruhů pod vedením Kryštofa Kolumba objevila Ameriku. Dvanáctý říjen je tedy dalším z celé řady státních svátků, kdy se nepracuje.
Pro cizince, kteří se toho času nacházejí v Argentině je to také dobrá zpráva. Tedy ne pro všechny. Můj spolužák ze španělštiny, Američan Justin, je ornitolog a v právě probíhajícím jaře, kdy se ptactvo rozmnožuje, mají ornitologové nejvíc práce. Justin přijel zhruba na půlroční stáž, spolu s dalšími Američany Timem a Elois (holka) a účastní se grantem podporovaného, velmi zajímavého výzkumu ptactva žijícího na západní polokouli (ačkoliv se nacházíme na jižní polokouli, je prý mnohem podstatnější, že Argentina leží zároveň na západní polokouli). Práce této skupiny spočívá v každodenním monitorování zhruba stovky ptačích budek, kroužkování ptáků a dalších měření, kterým laik moc nerozumí. Já jsem se s Justinem domluvil, že se k nim v pondělí připojím, abych volný den jen neproflákal. Justin byl rád, protože Tim byl zrovna kdesi na výletě a tak jsem ho mohl (aspoň částečně) zastoupit.

Sešli jsme se brzo ráno, zhruba v 7 hodin na zastávce autobusu směr město Paraná a nasedli do autobusu. Cesta trvala krátce. Vystoupili jsme uprostřed pampy a po překonání dálničního mostu jsme se ocitli u jednoho ze slepých ramen řeky Paraná, které je rájem ptactva. Je pravda, že ptáků tam bylo opravdu hodně, téměř všechny ty druhy jsem viděl poprvé v životě. Místní univerzita, která zde vlastní kus pozemku zde má i jakousi maringotku, sloužící jako provizorní sklad a kancelář. Zde jsme složili batohy a vyrazili jsme do práce. Justin a Elois nejprve u dvou vytipovaných budek odchytili po jednom ptákovi změřili jim délku křídel, vytrhli pár peříček pro laboratoř, odebrali vzorek krve a přidali kroužek na nožičku a teprve pak ty nebožáky pustili. Justin mi jednoho z nich dal do ruky, byl to zvláštní pocit. Poté jsme u další budky odebrali z hnízda vajíčka a změřili, kolik spotřebovávají oxidu uhličitého (což prý indikuje metabolismus vajíčka). Ovšem na princip této zkoušky se mě neptejte. Nakonec jsme obešli budku po budce a do deníčku s denními záznamy zapsali, co se zde událo nového. U pár budek jsme mohli k Justinově radosti připsat nová vajíčka. Celá práce netrvala déle než 4 hodiny a v krásném slunečném dni rychle uběhla. Ornitologie je velice zajímavá vědní disciplína a jsem moc rád, že jsem jí mohl, alespoň částečně nahlédnout pod pokličku.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (2. část)

V sobotu ráno jsme se probudili do zamračeného a deštivého rána. Ač jsem byl na déšť vybavený a připravený, radost jsem pochopitelně neměl. Déšť nebyl nijak silný, ale vrcholky hor v okolí Salty schované do mraků dávaly jasně najevo, že na krásné fotky při slunečném počasí můžeme zapomenout. S touhou spravit si náladu jsme „posnídali“ koku, ale samozřejmě nic se nezměnilo. Autobus nás vyzvednul s ještě větším zpožděním než předchozí den, tentokráte s nesympatickou průvodkyní, která neuměla anglicky ani pozdravit. Ale s tím už jsem se jaksi smířil a o to víc jsem si všímal okolní krajiny.

Naším cílem bylo Cachi – vesnice v horách na jihozápadě Salty. Cestou do Cachi, ještě než jsme vjeli do hor, jsme míjeli tábákové plantáže, olivové háje a políčka s rašící cukrovou třtinou. Poté jsme vjeli do kaňonu obklopeného hustě porostlými kopci připomínajícími džungli. Cesta vedla strmým úbočím a pod námi tekla v širokém korytu polovyschlá řeka. Nicméně představa, že s tajícím sněhem se toto koryto beze zbytku naplní, byla úžasná. Počasí se nelepšilo, ba naopak. Z původního zatažena jsme se přes hustou mlhu dostali až do mraků. Tomu všemu předcházelo nekonečné stoupání po serpentýnách zařezaných do strmého svahu andského hřebene. Cesta byla hliněná, chvílemi to docela házelo, ale byla docela široká a řidič to se svým minibusem uměl. Zhruba uprostřed stoupání jsme udělali – na místě kde je za hezkého počasí krásný výhled – pauzu a průvodkyně cynicky dodala, ať si to užijeme. Za normálních okolostí tu prý létají i kondoři. Když jsme se konečně dostali na nejvyšší bod silnice – sedlo ve výšce 3357 m.n.m. udělali jsme další zastávku u malinkého kostelíka na okraji skály. Díky mlze opět poloviční zážitek. Od tohoto bodu jsme začali opět klesat, ale jen mírně a zhruba po 10 minutách mraky zmizely. Byl to zážitek, protože jsme se ocitli uprostřed obrovské náhorní plošiny předělené několik kilometrů dlouhou silnicí rovnou jako když střelí a ohraničené horami ze všech stran. Celá plošina byla porostlá tisíci vzrostlými kaktusy (až 5 m). Opravdu krása. Neni divu, že je tato oblast vyhlášená národním parkem (NP Los Cardones – což je jméno těch kaktusů). Po náhorní plošině jsme se dostali až do Cachi.
Vesnička je prý typická svojí předšpanělskou architekturou, ale mě nijak zvlášní nepřišla. Naopak kostel – velmi pěkný – byl typicky španělský. Zaujalo mě, jak místní lidé využívaji kaktusové dřevo – kromě suvenýrů pro turisty jsem tam zaregistroval i tabulky značící názvy ulic z typického pórovitého dřeva a dokonce i zpovědnici v onom již zmíněném kostele. Strávili jsme zde asi 3 hodinky. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme obědvali (draze) v zarezervované restauraci, se naše pětice odpojila od celé skupiny a zašli jsme si do jedné typicky místní restaurace. Zrovna připravovali asádo, takže to tam krásně vonělo.

Cestou zpět (po stejné trase jako do Cachi) nás vyprovázelo už sluníčko bez mraků. Jednoho pána celá scenérie natolik dojala, že se vyzvracel přímo z okna autobusu :-D. Těžko říct, zda to bylo tou výškou, tím že mu nesedl oběd nebo obojím.

Postupně jsme se dostali až ke kostelíku na vrcholku hřebene. Zde už byly mraky, ale viditelnost byla mnohem lepší než ráno. Při cestě serpentýnami dolů jsme tedy viděli, jaká cesta nás čeká. Moc se mi to líbilo – strmá stěna „s vykousnutým“ zářezem pro silnici se vinula jako had a končila někde v nedohlednu pod námi. Nakonec i na kondora došlo. Podařilo se mi ho krátce zachytit na video.

Večer, po příjezdu do Salty jsme si šli půjčit auto a po večeři se vyvezli na kopec San Bernardo, který se tyčí nad městem. Na vrcholu, na který vede také moderní kabinková lanovka je hezký park a je z něj krásný výhled na celé město. Setkali jsme se tam se dvěma Yemininými kamarádkami, které nám chtěly ukázat „noční život“. Osobně se mi to nelíbilo, protože jsem si dokázal spočítat, že s takovou toho moc nenaspíme. Nicméně nemohl jsem s tím nic udělat. Ze San Bernarda jsme se (všech 7 lidí) přesunuli autem kamsi do centra. Zde se nacházela jakási obdoba ostravské Stodolní, plno klubů, barů a restaurací s živou hudbou. Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi, ale i tak jsme si mohli dovolit jen 4 hodiny spánku.

V neděli ráno jsme (k mému překvapení) vyrazili ve smluvených 7 hod. ráno. Cíl byl daný – vinařská oblast / městečko Cafayate vzdálená asi 200 km od Salty. Cesta k němu vedla krásným dlouhým kaňonem, mezi rudými skalami. Jízda autem byla moc fajn – volantu se chopil Marek a tak jsem mohl z auta točit videa a fotit fotky. Navíc jsme nebyli tolik svázaní časem jako při výletech s cestovkou. Dělali jsme zastávky na zajímavých místech – u opuštěné železniční stanice Alemania, u „Ďáblova chřtánu“ (Garganta del diabolo) – skalního komínu připomínajícího opravdový chřtán a podobně. V Cafayate jsme poobědvali, prohlídli si malinké centrum a jeli zpět, abychom nezmeškali večerní autobus zpět do Santa Fé. Ještě před odjezdem si někteří dali zmrzlinu vyrobenou z místního vína. Yemina mi dala ochutnat, ale to mi úplně stačilo, znám mnohem lepší zmrzliny. Cesta zpět proběhla bezproblémově. V pondělí o půl jedenácté jsme se vrátili do Santa Fé , takže jsem se stačil i na chvíli objevit v práci.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (1. část)

Ve středu 29. 10. v 6 hodin večer konečně nastal čas prvního výletu. Na výlet do provincií Salta a Jujuy jsme vyrazili v pětičlenné skupině – mými společníky byl spolubydlící Marek (Polák žijící ve Španělsku), Španěl Rafa, Brazilec Rodolfo a Argentinka Yemina (která pochází ze Salty). Čekala nás daleká cesta na severozápad. Vzdušnou čarou zhruba stejně daleko jako jako ze Zlína do Soluně. To co jsme tam viděli a zažili ale za tu dlouhou cestu určitě stálo.

Zhruba po dvou hodinách cesty jsme měli přesedat ve městě Rafaela, ale dozvěděli jsme se, že autobus Buenos Aires-Salta bude mít asi 3 hodiny zpoždění kvůli stávce. Z původního plánovaného dvouhodinového čekání na autobus bylo rázem 5 hodin...

Když jsme se konečně dostali do autobusu a rozjeli se směrem k Saltě, všem se ulevilo. Po večeři, kterou nám vzápětí naservírovali se nám i trochu spravila nálada. Mile mě překvapila kvalita jídla, která byla na úrovni Lufthansy. O pohodlnosti argentinských autobusů jsem psal již dříve. Díky tomu jsem se docela dobře vyspal, nebýt chrápající paní vedle mě, bylo by to úplně super. Ráno jsme dostali snídani a pustili nějaký ten film. Poprvé jsem viděl Benjamina Buttona a musím říct, že chvála, která tento film předcházela je oprávněná. Díky tomu, že byl film ve španělském dabingu s anglickými titulky jsem se navíc i něco přiučil ;). S koncem filmu se za oknem začaly objevovat první kopečky, které se zvyšovaly a zvyšovaly. Do města Salta – hlavního města stejnojmenné provincie jsme dorazili s cca. dvou a půl hodinovým zpožděním ve čtvrtek někdy odpoledne. Koupili jsme si lístky nazpět. Zaskočilo nás, že nám nechtěli přiznat studentskou slevu, kterou nám na stejnou trasu dali v Santa Fé. Zde však – jako ostatně při všech zvláštních situacích v Argentině – platí, že divit se tomu je zbytečné. Mírné rozladění nám trochu spravil taxikář, který nám po nastoupení do auta oznámil, že nemá klíče :-D. Mršky jedny se mu schovaly do kufru a tak jsme museli vystoupit, vyložit batohy, podat klíče, naložit batohy zpět, nastoupit a teprve pak vyrazit. Vyrazili jsme k domu Yemininých rodičů, kde jsme se ubytovali. Yeminina maminka je moc milá paní (což se ale dá říct téměř o každém Argentinci). Dostali jsme vynikající empanady, inu domácí strava je domácí strava.

Po pozdním obědě jsme se osprchovali, já jsem v mezičase s Yeminým bratrem stihnul „fotbalové okénko“ dva mače fotbalu na playstationu 2 – ve FIFĚ 2010 jsem prohrál (ČR vs. Inter Milán 0:3 :) ). Poté co jsem konstatoval, že je to o něco jiné než Pro Evolution Soccer, který znám lépe, jsem byl mile překvapen když můj soupeř vytáhnul CD s PES 08. Neomylně jsem sáhnul po Manchesteru United a vyprášil jsem jeho AC Milán kožich 4:1. Inu roky tréningu jsou roky tréningu, díky Štafle :).

V pozdím odpoledni jsme se vydali do centra města s jasným cílem – chtěli jsme si půjčit auto na 3 dny. Cestou jsme však narazili na jednu z mnoha cestovních kanceláří, které nabízejí komentované výlety s průvodcem. Po vyjednávání v několika z nich jsme zjistili, že půjčit si auto na 3 dny není tak jednoduché (např. kvůli nesmyslnému depozitu 8000 Pesos pouze v hotovosti – opět je lepší se ničemu nedivit). Strávili jsme asi dvě únavné a nudné hodiny vyjednáváním zjišťováním relevantních možností a nakonec zakoupili dva jednodenní výlety a zabookovali auto na neděli. Byl jsem ujištěn že všichni průvodci mluví také anglicky. Mezitím se setmělo a tak z plánované procházky po Saltě částečně sešlo. Po večeři v jednom místním fastfoodu jsme narazili na novinový stánek nabízející koku. Neodolali jsme a zakoupili si pytlíček za 10 Pesos. Nic extra to ale není,chuťově něco mezi mátou a zeleným čajem, takže fajn, ale očekávaný účinek srovnatelný s požitím silné kávy nebo energy drinku se nedostavil.

V pátek ráno jsme se dostavili na smluvené místo ve smluvený čas a čekali na autobus. Přijeli pro nás pozdě (jak jinak) s průvodcem, který byl sice sympatický, ale uměl anglicky pouze pozdravit (jak jinak). Z komentáře jsem nic neměl, ale aspoň jsem seděl u okna. Marek sem tam něco přeložil, ale nebylo to zdaleka ono. Vyrazili jsme na sever a dělali jsme krátké zastávky na zajímavých místech. V Purmamarce u hory sedmi barev (Cerro de los siete colores) a také v samotné Purmamarce – horské vesničce, která byla sice fajn, ale byla plná prodejců suvenýrů, což nemám rád. Aspoň že sortiment měli hezký – všemu dominovaly typické pestrobarevné látky a textilie. Další zastávka byla v Tilcaře, vesnici známé především díky „skanzenu“ z dob předšpanělské kolonizace – zde jsem litoval, že jsme měli na prohlídku jen půl hodiny. Kopec s kamennými domečky zasazenými do „kaktusového lesa“ by stál za delší prohlídku. Třeba v příštím životě. Další zastávka – tentokrát jen na fotku – byla u kamene značícího Obratník kozoroha. Od této chvíle jsme se tedy nacházeli v subtropickém pásmu. Následovala suvenýrová zastávka u jedné keramické dílny a konečně příjezd do městečka Humahuaca, podle kterého se jmenuje celé údolí, jímž jsme projížděli. Dovolím si ocitovat Wikipedii, protože našemu průvodci jsem nerozuměl: „Quebrada de Humahuaca je údolí na řece Río Grande de Jujuy v argentinské provincii Jujuy, které bylo celých 10 000 let hlavní kulturní a obchodní cestou mezi náhorními oblastmi And a soutokem Rio Grande s Rio Leone v nížinách. V roce 2003 bylo zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.“ V Humauace jsme měli rezervovaný stůl v jedné z restaurací a bylo nám nabídnuto místní menu – vařené lamí maso v sýrové omáčce a bramborová kaše. K obědu nám přišli zahrát čtyři místní indiáni (v provincii Jujuy jsou skoro všichni indiáni – potomci Inků). Pánové měli oblečené červené ponča a za pomoci panovy flétny, kytary, ukulele a jakéhosi bubnu, který jsem pořádně neviděl přes ostatní lidi, nám zahráli. Tohle byl pro mě opravdu zážitek, troufám si říct, že jeden z vrcholů dne. Po obědě následovala krátká prohlídka města, kterému vévodí bronzová socha indiána na kopečku za městem. Ani vám nepříjde, že se nacházíte zhruba 2950 metrů nad mořem a vrcholky hor kolem vás atakují pět, někdy šest tisíc metrů nad mořem. Humahuaca se mi moc líbila i díky typicky snědým a typicky oblečeným místním obyvatelům. Přesně takhle jsem si představoval Jižní Ameriku. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili San Salvador de Jujuy – hlavní město provincie. V jedné z budov městské samosprávy se nachází originál prvního vyobrazení argentinského státního znaku, jinak zde však není nic extra zajímavého. Do Salty jsme se vrátili kolem půl osmé večer a povečeřeli asado s Yemininou rodinou.