Argentina 2010

Zážitky z Argentiny - Pokračování!!!

2011-10-28T10:41:00.000-03:00

Věnováno Janovi Knotkovi z Kútů (který mě motivoval k dalšímu psaní)

Je tomu zhruba rok, kdy jsem sem na blog umístil poslední článek. Jsem už dávno doma. Stalo se hodně věcí, které jsou spojené s běžným životem a kvůli kterým by se zdálo, že vše co jsem zažil kdesi daleko od domova je pryč, zapomenuto. Není! Možná, že v propasti času zanikly některé detaily, ale myslím si, že o většině podstatných věcí jsem schopný ještě napsat. Z tak silných zážitků se prostě jen tak nevyspíte...

Otázkou je to, proč jsem se vlastně rozhodl pokračovat. Pokaždé, když piju maté, když slyším třeba nějakou španělskou písničku vzpomenu si na Argentinu. Navíc jsem i díky Pedrovi poznal člověka, který mě přesvědčil o tom, že bych měl celý svůj příběh dokončit. A v neposlední řadě, nedodělaná práce není to, čím by se člověk mohl chlubit.

Dal jsem si tedy za úkol dopsat tento blog až do konce. V několika nepravidelných článcích do konce tohoto roku vám dopovídám, jak to všechno bylo. Každý článek bude někomu/něčemu věnován. Jako první je na řadě pan Ján Knotek z Kútů, kterého jsem potkal před měsícem v Brně a vypil s ním a našimi společnými argentinskými přáteli pár piv na svátek sv. Václava.

Cataratas del Iguazú 5.-9.11. 2010

2010-11-11T23:02:00.000-03:00

Cataratas (vodopády) Iguazú. Říká se o nich, že jsou jedním z přírodních divů Světa. Vodopády ležící na řece Iguazú, téměř přesně na pomezí Argentiny, Brazílie a Paraguaye jsou samozřejmě zahrnuty také do seznamu UNESCO a proto se, už jen podle těchto informací, vyplatí je navštívit, jste-li někde poblíž (= kdekoliv v Jižní Americe). Mě k jejich návštěvě motivoval také fakt, že leží na hranicích Argentiny a je tedy možno „opustit“ Argentinu a získat nové devadesátidenní vízum a neučinit to jen tak zbůhdarma, ale také něco vidět.

Cestu jsem plánoval s dostatečným předstihem, abych se vešel do oněch 90 dnů a taky abych sehnal nějaké spolucestovatele, protože jsem nechtěl jet sám. Tady v J. Americe si netroufám (hlavně kvůli jazyku). Jenže nespolehlivost ostatních studentů, kteří mi několikrát slíbili, že se mnou pojedou a pak to na poslední chvíli odvolali, mě dovedla až do situace, že mi vízum propadlo. Naštěstí jsem na poslední chvíli sehnal v RAE dvě holky – Španělku Rocío a Francouzku Cécile, které měly zrovna čas i peníze a tak jsme v pátek 5. listopadu večer po sedmé vyrazili.

Cesta trvala něco kolem 17 hodin, což je tady v Argentině takový průměrný cestovatelský čas. Do cílové destinace, hraničního města Puerto Iguazú, jsme tedy dorazili druhý den zhruba ve 12:30. Po krátké obhlídce autobusového nádraží jsme zjistili, že máme dostatek času na prohlídku brazilské části vodopádů. Přesunuli jsme se na hostel a ubytovali jsme se. Ve 14 hod jsme pak pravidelnou linkou vyrazili vstříc vodopádům. Na hranicích jsem byl docela nervózní, vízum jsem měl sice propadlé „jen“ jeden den, ale bylo propadlé. Na argentinské celnici jsem asi poprvé ocenil, že je v Argentině takový bordel. Chlápek (ani neměl uniformu) vzal můj pas, podíval se pouze na hlavní stranu s fotkou, dal mi razítko a popřál hezký den. Takže ta nepříjemná situace nebyla vůbec nepříjemná. Nasedli jsme do autobusu a já věděl, že už na mě nemůžou. Za první zatáčkou za celnicí se objevil hraniční kaňon s modro-bílo-modrými svodidly, které uprostřed mostu přešly ve žlutozelené a byli jsme v Brazílii. Po krátké kontrole pasu brazilskými „celníky“ (taky žádnou extra uniformu neměli) jsme konečně vyrazili k vodopádům.

Hned za vstupem do národního parku jsme nastoupili do dalšího autobusu, který nás odvezl k výchozímu bodu okruhu kolem vodopádů. Nevím jak popsat první dojem z vodopádů. Bylo to jako sledovat mistrovsky namalovaný obraz, jehož autorem byla příroda. Brazilská část vodopádů je poměrně malá a to hlavní, co je zde k vidění jsou vlastně argentinské vodopády nacházející se přes řeku, tedy poměrně daleko, až na konci okruhu se nachází můstek, který vás zavede na hranu jednoho vodopádu. Jste tak blízko, že se o vás rozráží vodní tříšť z padající vody. Při slunečném počasí je samozřejmostí také duha. S vědomím toho, že je to pouze malý zlomek toho, co uvidíme další den jsme se vrátili posledním možným autobusem do Puerto Iguazú.

Městečko Puerto Iguazú leží na soutoku řek Paraná a Iguazú, které tvoří přirozené trojmezí mezi Argentinou, Paraguayí a Brazílií. Na severozápadním okraji města se nachází ostroh nad tímto soutokem, ze kterého je vidět jak do Brazílie, tak do Paraguaye. My jsme toto místo však navštívili až za tmy, a tak jsme se aspoň vyfotili u symbolického „trojmezí“. Po krátkém posezení nad pivem, empanadami a paraguayskou polévkou (= slaný koláč, trochu připomínající lasagne) jsme se vydali na hostel k zaslouženému odpočinku.

Druhý den ráno jsme posnídali a vyrazili na autobusové nádraží. Kromě lístku na autobus jsme si koupili dvě atrakce v parku, ale k tomu se dostanu později. Ihned za vstupem do parku jsme nastoupili do prý ekologického vláčku – úzkokolejky a vyrazili jsme ke Garganta del diabolo (Ďáblovu chřtánu) – největšímu vodopádu na začátku kaskády. Při přestupu asi v půli trasy jsme viděli tukana, který si hověl na palmě a viditelně si užíval cvakání desítek foťáků pod ním. Ke Gargantě vede poměrně dlouhý most nad klidnou řekou. Klikatí se přes různé ostrůvky plné exotických ptáků a motýlů. Konečně jsme se přiblížili na doslech vodopádu a uviděli stoupat vodní tříšť. Samotný vodopád, to je něco úžasného. Mostek vás zavede opět až na hranu vodopádu – ohromné díry, do které se řítí tisíce litrů vody za vteřinu a občas se zespodu vzedme pořádná dávka vodní tříště, které vás řádně vykoupe. My jsme si to ale pořádně užili. Na cestě zpět k vlakové zastávce jsme fotili motýly a tak jsme se trochu zdrželi. U vlakové zastávky mají tito motýli napajedlo. Jsou jich tady stovky. Bezstarostně létají kolem turistů. Je to nádherný pohled. Viděl jsem to několikrát v přírodopisných dokumentech, ale na vlastní oči (a kůži), to je paráda.

Na stejném místě je i nástupní místo pro první z atrakcí, kterou jsme si koupili – asi půlhodinovou plavbu na něčem, co se podobá raftu. Měli jsme průvodce, který byl profík. Vzal nás po směru toku do jedné zátoky, kde se měl údajně vyskytovat kajman, ale ten nám uniknul. Viděli jsme však mnoho ptáků a vrcholem celé plavby byla opičí rodinka poskakující po stromech na jednom z ostrůvků, jen pár metrů od nás. Vystoupili jsme na rozcesti vedoucím k dalším vodopádům. Ještě před prohlídkou těchto vodopádů jsme se rozhodli pojíst. Okamžitě k nám přiběhl coatí (něco mezi medvídkem a opicí o velikosti kočky) a domáhal se svého dílu. Málem mi vlezl až do batohu. Normálně jsou tyhle zvířata plachá, ale jak jde o jídlo, jdou až k vám. Aspoň byla sranda. Coatí jsme viděli už předchozí den, ale to vždy stačili utéct před tím, než jsme je pořádně vyfotili. Když coatí neuspěl u nás, šel to zkusit k druhé obědvající skupince. Nepozorovaně se připlížil zezadu a pak už stačilo jen chňapnout celou tašku a zmizet ve křoví za jekotu vyděšených lidí. Po obědě jsme obhlídli ještě všechny možné cestičky kolem vodopádů, viděli další coatí, motýli, ještěrky, kapybarupozitvní, stačí, když je silný. A to rozhodně byl. Celý den utekl stejně rychle, jako tekla voda v řece Iguazú a tak nezbývalo než se vrátit.

Třetí a poslední den jsme se rozdělili – zatímco holky jely ještě jednou do argentinské části národního parku, což vstupenka umožňuje, já se vydal sólo do Ciudad del Este – paraguayského města těsně za hranicemi, které mi doporučil Gonzalo jakožto typické jihoamerické město. De facto je to jedna veliká tržnice. Je to jako mraveniště, ovšem neorganizované. Všude auta, všude lidi, zmatek, hluk, ale jinak opravdu zážitek. Údajně tu není moc bezpečno. K dostání je tu všechno možné, prý včetně drog. Nechtěl jsem moc riskovat a tak jsem centrem jenom prošel. Díky zmatku ve městě mi jen cestování tam a zpět (z Puerto Iguazú) zabralo tři hodiny. Možná by bylo lepší jít s holkama a projít s nimi jednu stezku v džungli a navštívit ostrov, který byl předchozí den uzavřen, ale už to nevrátím. Do Puerto Iguazú jsem se vrátil asi dvě hodiny před odjezdem našeho autobusu a tak jsem ještě jednou v klidu zašel na trojmezí na okraji města, kde jsem poobědval a vše si v klidu nafotil.

S holkama jsme se sešel ve smluvený čas na autobusovém nádraží. Ještě před odjezdem jsme však museli čelit docela velkému problému – stejně jako při cestě ze Salty nám nechtěli dát slevu na autobus. Tentokát to však bylo horší, protože na plné jízdné už jsme neměli dost peněz. Naštěstí jsme to ukecali a něco málo po půl čtvrté vyrazili směr Santa Fé. Cesta se nějak protáhla na 20 hodin a tak jsem se rozhodl nejít do práce, na dvě hodiny to nemělo smysl. Naštěstí to tady nějak nehrotí s docházkou.

Co říci závěrem? Vodopády Iguazú patří k tomu nejlepšímu co příroda na Zemi nabízí. Byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo se sem ještě někdy v budoucnu podívat. Není totiž zase tolik míst, kde se přírody můžete doslova dotknout a vnímat ji všemi smysly a cítit jak se příroda dotýká vás.

Oslava státního svátku - 29. 10. 2010

2010-11-03T16:43:00.001-03:00

Byl to den jako každý jiný. Ráno mi "zakukal" budík (nevěřili byste, jak vás hlas kukačky z mobilu rychle probere) a já vstal a po snídani vyrazil do práce. Byl čtvrtek 28. října, státní svátek připomínající vznik samostatného Československa v roce 1918. Tady v Argentině to pochopitelně skoro nikoho nezajímalo.

Jak jsem však napsal v některém z předchozích článků, v Santa Fé žijí potomci Čechů a Slováků, kteří přišli do Argentiny v době hospodářské krize ve 20. letech minulého století. Pro tyto lidi pochopitelně tento den má svůj význam a je to dobrý důvod ke společnému setkání. A tak se stalo, že mi začátkem týdne zavolal pan Kurganský a pozval mě na společné Česko-Slovenské setkání s večeří, které se konalo v pátek 29. října. Pozvání jsem s nadšením přijal a těšil jsem se na setkání s "krajany".

Večeře se uskutečnila v jedné z restaurací v centru Santa Fé. Dorazili jsme společně s panem Kurganským a jeho ženou Sandrou kolem čtvrt na deset večer. V restauraci už byl prostřený dlouhatánský had vytvořený z pospojovaných stolů, snad patnácti. Uprostřed byl umístěný skromný stojánek s malou českou a argentinskou vlajkou. Za stolem už seděli první lidé. Všichni byli postarší, ale plní radosti a elánu a vesele si povídali. V okamžiku, kdy se dozvěděli, že jsem z České republiky, jejich radost byla ještě větší. Většinou se jednalo o přímé potomky přistěhovalců a tedy postarší lidi, ale to vůbec nevadilo, spíše naopak. Jelikož většina z nich mluvila pouze španělsky, a mluvili pomalu, byl jsem schopný se částečně zapojit do debaty. Abych jim nekřivdil, někteří z nich navštěvují kurzy češtiny v Santa Fé (viz komentář 1) a tak byli ze sebe schopní dostat pár vět česky. K mému velkému překvapení jsem se zde setkal i s pánem, který kromě krásného českého jména - Karel Novotný - mluvil i plynule česky. Večeře proběhla ve velice příjemné atmosféře, mimo to pro mě byla i cenná lekce španělštiny.

Je moc příjemné vědět, že daleko od naší země žijí lidé, kteří se zajímají o dění u nás, a kteří ač už neznají jazyk, mnozí z nich ani nikdy u nás nebyli, pořád se hlásí slovy pana Novotného "k zemi našich otců a dědů".

Na den ornitologem - 11. 10. 2010

2010-10-28T08:34:00.015-03:00

Datum 12. 10. 1492 je velmi významným datem. Toho dne skupina dobrodruhů pod vedením Kryštofa Kolumba objevila Ameriku. Dvanáctý říjen je tedy dalším z celé řady státních svátků, kdy se nepracuje.
Pro cizince, kteří se toho času nacházejí v Argentině je to také dobrá zpráva. Tedy ne pro všechny. Můj spolužák ze španělštiny, Američan Justin, je ornitolog a v právě probíhajícím jaře, kdy se ptactvo rozmnožuje, mají ornitologové nejvíc práce. Justin přijel zhruba na půlroční stáž, spolu s dalšími Američany Timem a Elois (holka) a účastní se grantem podporovaného, velmi zajímavého výzkumu ptactva žijícího na západní polokouli (ačkoliv se nacházíme na jižní polokouli, je prý mnohem podstatnější, že Argentina leží zároveň na západní polokouli). Práce této skupiny spočívá v každodenním monitorování zhruba stovky ptačích budek, kroužkování ptáků a dalších měření, kterým laik moc nerozumí. Já jsem se s Justinem domluvil, že se k nim v pondělí připojím, abych volný den jen neproflákal. Justin byl rád, protože Tim byl zrovna kdesi na výletě a tak jsem ho mohl (aspoň částečně) zastoupit.

Sešli jsme se brzo ráno, zhruba v 7 hodin na zastávce autobusu směr město Paraná a nasedli do autobusu. Cesta trvala krátce. Vystoupili jsme uprostřed pampy a po překonání dálničního mostu jsme se ocitli u jednoho ze slepých ramen řeky Paraná, které je rájem ptactva. Je pravda, že ptáků tam bylo opravdu hodně, téměř všechny ty druhy jsem viděl poprvé v životě. Místní univerzita, která zde vlastní kus pozemku zde má i jakousi maringotku, sloužící jako provizorní sklad a kancelář. Zde jsme složili batohy a vyrazili jsme do práce. Justin a Elois nejprve u dvou vytipovaných budek odchytili po jednom ptákovi změřili jim délku křídel, vytrhli pár peříček pro laboratoř, odebrali vzorek krve a přidali kroužek na nožičku a teprve pak ty nebožáky pustili. Justin mi jednoho z nich dal do ruky, byl to zvláštní pocit. Poté jsme u další budky odebrali z hnízda vajíčka a změřili, kolik spotřebovávají oxidu uhličitého (což prý indikuje metabolismus vajíčka). Ovšem na princip této zkoušky se mě neptejte. Nakonec jsme obešli budku po budce a do deníčku s denními záznamy zapsali, co se zde událo nového. U pár budek jsme mohli k Justinově radosti připsat nová vajíčka. Celá práce netrvala déle než 4 hodiny a v krásném slunečném dni rychle uběhla. Ornitologie je velice zajímavá vědní disciplína a jsem moc rád, že jsem jí mohl, alespoň částečně nahlédnout pod pokličku.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (2. část)

2010-10-17T16:35:00.003-03:00

V sobotu ráno jsme se probudili do zamračeného a deštivého rána. Ač jsem byl na déšť vybavený a připravený, radost jsem pochopitelně neměl. Déšť nebyl nijak silný, ale vrcholky hor v okolí Salty schované do mraků dávaly jasně najevo, že na krásné fotky při slunečném počasí můžeme zapomenout. S touhou spravit si náladu jsme „posnídali“ koku, ale samozřejmě nic se nezměnilo. Autobus nás vyzvednul s ještě větším zpožděním než předchozí den, tentokráte s nesympatickou průvodkyní, která neuměla anglicky ani pozdravit. Ale s tím už jsem se jaksi smířil a o to víc jsem si všímal okolní krajiny.

Naším cílem bylo Cachi – vesnice v horách na jihozápadě Salty. Cestou do Cachi, ještě než jsme vjeli do hor, jsme míjeli tábákové plantáže, olivové háje a políčka s rašící cukrovou třtinou. Poté jsme vjeli do kaňonu obklopeného hustě porostlými kopci připomínajícími džungli. Cesta vedla strmým úbočím a pod námi tekla v širokém korytu polovyschlá řeka. Nicméně představa, že s tajícím sněhem se toto koryto beze zbytku naplní, byla úžasná. Počasí se nelepšilo, ba naopak. Z původního zatažena jsme se přes hustou mlhu dostali až do mraků. Tomu všemu předcházelo nekonečné stoupání po serpentýnách zařezaných do strmého svahu andského hřebene. Cesta byla hliněná, chvílemi to docela házelo, ale byla docela široká a řidič to se svým minibusem uměl. Zhruba uprostřed stoupání jsme udělali – na místě kde je za hezkého počasí krásný výhled – pauzu a průvodkyně cynicky dodala, ať si to užijeme. Za normálních okolostí tu prý létají i kondoři. Když jsme se konečně dostali na nejvyšší bod silnice – sedlo ve výšce 3357 m.n.m. udělali jsme další zastávku u malinkého kostelíka na okraji skály. Díky mlze opět poloviční zážitek. Od tohoto bodu jsme začali opět klesat, ale jen mírně a zhruba po 10 minutách mraky zmizely. Byl to zážitek, protože jsme se ocitli uprostřed obrovské náhorní plošiny předělené několik kilometrů dlouhou silnicí rovnou jako když střelí a ohraničené horami ze všech stran. Celá plošina byla porostlá tisíci vzrostlými kaktusy (až 5 m). Opravdu krása. Neni divu, že je tato oblast vyhlášená národním parkem (NP Los Cardones – což je jméno těch kaktusů). Po náhorní plošině jsme se dostali až do Cachi.
Vesnička je prý typická svojí předšpanělskou architekturou, ale mě nijak zvlášní nepřišla. Naopak kostel – velmi pěkný – byl typicky španělský. Zaujalo mě, jak místní lidé využívaji kaktusové dřevo – kromě suvenýrů pro turisty jsem tam zaregistroval i tabulky značící názvy ulic z typického pórovitého dřeva a dokonce i zpovědnici v onom již zmíněném kostele. Strávili jsme zde asi 3 hodinky. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme obědvali (draze) v zarezervované restauraci, se naše pětice odpojila od celé skupiny a zašli jsme si do jedné typicky místní restaurace. Zrovna připravovali asádo, takže to tam krásně vonělo.

Cestou zpět (po stejné trase jako do Cachi) nás vyprovázelo už sluníčko bez mraků. Jednoho pána celá scenérie natolik dojala, že se vyzvracel přímo z okna autobusu :-D. Těžko říct, zda to bylo tou výškou, tím že mu nesedl oběd nebo obojím.

Postupně jsme se dostali až ke kostelíku na vrcholku hřebene. Zde už byly mraky, ale viditelnost byla mnohem lepší než ráno. Při cestě serpentýnami dolů jsme tedy viděli, jaká cesta nás čeká. Moc se mi to líbilo – strmá stěna „s vykousnutým“ zářezem pro silnici se vinula jako had a končila někde v nedohlednu pod námi. Nakonec i na kondora došlo. Podařilo se mi ho krátce zachytit na video.

Večer, po příjezdu do Salty jsme si šli půjčit auto a po večeři se vyvezli na kopec San Bernardo, který se tyčí nad městem. Na vrcholu, na který vede také moderní kabinková lanovka je hezký park a je z něj krásný výhled na celé město. Setkali jsme se tam se dvěma Yemininými kamarádkami, které nám chtěly ukázat „noční život“. Osobně se mi to nelíbilo, protože jsem si dokázal spočítat, že s takovou toho moc nenaspíme. Nicméně nemohl jsem s tím nic udělat. Ze San Bernarda jsme se (všech 7 lidí) přesunuli autem kamsi do centra. Zde se nacházela jakási obdoba ostravské Stodolní, plno klubů, barů a restaurací s živou hudbou. Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi, ale i tak jsme si mohli dovolit jen 4 hodiny spánku.

V neděli ráno jsme (k mému překvapení) vyrazili ve smluvených 7 hod. ráno. Cíl byl daný – vinařská oblast / městečko Cafayate vzdálená asi 200 km od Salty. Cesta k němu vedla krásným dlouhým kaňonem, mezi rudými skalami. Jízda autem byla moc fajn – volantu se chopil Marek a tak jsem mohl z auta točit videa a fotit fotky. Navíc jsme nebyli tolik svázaní časem jako při výletech s cestovkou. Dělali jsme zastávky na zajímavých místech – u opuštěné železniční stanice Alemania, u „Ďáblova chřtánu“ (Garganta del diabolo) – skalního komínu připomínajícího opravdový chřtán a podobně. V Cafayate jsme poobědvali, prohlídli si malinké centrum a jeli zpět, abychom nezmeškali večerní autobus zpět do Santa Fé. Ještě před odjezdem si někteří dali zmrzlinu vyrobenou z místního vína. Yemina mi dala ochutnat, ale to mi úplně stačilo, znám mnohem lepší zmrzliny. Cesta zpět proběhla bezproblémově. V pondělí o půl jedenácté jsme se vrátili do Santa Fé , takže jsem se stačil i na chvíli objevit v práci.

Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (1. část)

2010-10-13T21:29:00.003-03:00

Ve středu 29. 10. v 6 hodin večer konečně nastal čas prvního výletu. Na výlet do provincií Salta a Jujuy jsme vyrazili v pětičlenné skupině – mými společníky byl spolubydlící Marek (Polák žijící ve Španělsku), Španěl Rafa, Brazilec Rodolfo a Argentinka Yemina (která pochází ze Salty). Čekala nás daleká cesta na severozápad. Vzdušnou čarou zhruba stejně daleko jako jako ze Zlína do Soluně. To co jsme tam viděli a zažili ale za tu dlouhou cestu určitě stálo.

Zhruba po dvou hodinách cesty jsme měli přesedat ve městě Rafaela, ale dozvěděli jsme se, že autobus Buenos Aires-Salta bude mít asi 3 hodiny zpoždění kvůli stávce. Z původního plánovaného dvouhodinového čekání na autobus bylo rázem 5 hodin...

Když jsme se konečně dostali do autobusu a rozjeli se směrem k Saltě, všem se ulevilo. Po večeři, kterou nám vzápětí naservírovali se nám i trochu spravila nálada. Mile mě překvapila kvalita jídla, která byla na úrovni Lufthansy. O pohodlnosti argentinských autobusů jsem psal již dříve. Díky tomu jsem se docela dobře vyspal, nebýt chrápající paní vedle mě, bylo by to úplně super. Ráno jsme dostali snídani a pustili nějaký ten film. Poprvé jsem viděl Benjamina Buttona a musím říct, že chvála, která tento film předcházela je oprávněná. Díky tomu, že byl film ve španělském dabingu s anglickými titulky jsem se navíc i něco přiučil ;). S koncem filmu se za oknem začaly objevovat první kopečky, které se zvyšovaly a zvyšovaly. Do města Salta – hlavního města stejnojmenné provincie jsme dorazili s cca. dvou a půl hodinovým zpožděním ve čtvrtek někdy odpoledne. Koupili jsme si lístky nazpět. Zaskočilo nás, že nám nechtěli přiznat studentskou slevu, kterou nám na stejnou trasu dali v Santa Fé. Zde však – jako ostatně při všech zvláštních situacích v Argentině – platí, že divit se tomu je zbytečné. Mírné rozladění nám trochu spravil taxikář, který nám po nastoupení do auta oznámil, že nemá klíče :-D. Mršky jedny se mu schovaly do kufru a tak jsme museli vystoupit, vyložit batohy, podat klíče, naložit batohy zpět, nastoupit a teprve pak vyrazit. Vyrazili jsme k domu Yemininých rodičů, kde jsme se ubytovali. Yeminina maminka je moc milá paní (což se ale dá říct téměř o každém Argentinci). Dostali jsme vynikající empanady, inu domácí strava je domácí strava.

Po pozdním obědě jsme se osprchovali, já jsem v mezičase s Yeminým bratrem stihnul „fotbalové okénko“ dva mače fotbalu na playstationu 2 – ve FIFĚ 2010 jsem prohrál (ČR vs. Inter Milán 0:3 :) ). Poté co jsem konstatoval, že je to o něco jiné než Pro Evolution Soccer, který znám lépe, jsem byl mile překvapen když můj soupeř vytáhnul CD s PES 08. Neomylně jsem sáhnul po Manchesteru United a vyprášil jsem jeho AC Milán kožich 4:1. Inu roky tréningu jsou roky tréningu, díky Štafle :).

V pozdím odpoledni jsme se vydali do centra města s jasným cílem – chtěli jsme si půjčit auto na 3 dny. Cestou jsme však narazili na jednu z mnoha cestovních kanceláří, které nabízejí komentované výlety s průvodcem. Po vyjednávání v několika z nich jsme zjistili, že půjčit si auto na 3 dny není tak jednoduché (např. kvůli nesmyslnému depozitu 8000 Pesos pouze v hotovosti – opět je lepší se ničemu nedivit). Strávili jsme asi dvě únavné a nudné hodiny vyjednáváním zjišťováním relevantních možností a nakonec zakoupili dva jednodenní výlety a zabookovali auto na neděli. Byl jsem ujištěn že všichni průvodci mluví také anglicky. Mezitím se setmělo a tak z plánované procházky po Saltě částečně sešlo. Po večeři v jednom místním fastfoodu jsme narazili na novinový stánek nabízející koku. Neodolali jsme a zakoupili si pytlíček za 10 Pesos. Nic extra to ale není,chuťově něco mezi mátou a zeleným čajem, takže fajn, ale očekávaný účinek srovnatelný s požitím silné kávy nebo energy drinku se nedostavil.

V pátek ráno jsme se dostavili na smluvené místo ve smluvený čas a čekali na autobus. Přijeli pro nás pozdě (jak jinak) s průvodcem, který byl sice sympatický, ale uměl anglicky pouze pozdravit (jak jinak). Z komentáře jsem nic neměl, ale aspoň jsem seděl u okna. Marek sem tam něco přeložil, ale nebylo to zdaleka ono. Vyrazili jsme na sever a dělali jsme krátké zastávky na zajímavých místech. V Purmamarce u hory sedmi barev (Cerro de los siete colores) a také v samotné Purmamarce – horské vesničce, která byla sice fajn, ale byla plná prodejců suvenýrů, což nemám rád. Aspoň že sortiment měli hezký – všemu dominovaly typické pestrobarevné látky a textilie. Další zastávka byla v Tilcaře, vesnici známé především díky „skanzenu“ z dob předšpanělské kolonizace – zde jsem litoval, že jsme měli na prohlídku jen půl hodiny. Kopec s kamennými domečky zasazenými do „kaktusového lesa“ by stál za delší prohlídku. Třeba v příštím životě. Další zastávka – tentokrát jen na fotku – byla u kamene značícího Obratník kozoroha. Od této chvíle jsme se tedy nacházeli v subtropickém pásmu. Následovala suvenýrová zastávka u jedné keramické dílny a konečně příjezd do městečka Humahuaca, podle kterého se jmenuje celé údolí, jímž jsme projížděli. Dovolím si ocitovat Wikipedii, protože našemu průvodci jsem nerozuměl: „Quebrada de Humahuaca je údolí na řece Río Grande de Jujuy v argentinské provincii Jujuy, které bylo celých 10 000 let hlavní kulturní a obchodní cestou mezi náhorními oblastmi And a soutokem Rio Grande s Rio Leone v nížinách. V roce 2003 bylo zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.“ V Humauace jsme měli rezervovaný stůl v jedné z restaurací a bylo nám nabídnuto místní menu – vařené lamí maso v sýrové omáčce a bramborová kaše. K obědu nám přišli zahrát čtyři místní indiáni (v provincii Jujuy jsou skoro všichni indiáni – potomci Inků). Pánové měli oblečené červené ponča a za pomoci panovy flétny, kytary, ukulele a jakéhosi bubnu, který jsem pořádně neviděl přes ostatní lidi, nám zahráli. Tohle byl pro mě opravdu zážitek, troufám si říct, že jeden z vrcholů dne. Po obědě následovala krátká prohlídka města, kterému vévodí bronzová socha indiána na kopečku za městem. Ani vám nepříjde, že se nacházíte zhruba 2950 metrů nad mořem a vrcholky hor kolem vás atakují pět, někdy šest tisíc metrů nad mořem. Humahuaca se mi moc líbila i díky typicky snědým a typicky oblečeným místním obyvatelům. Přesně takhle jsem si představoval Jižní Ameriku. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili San Salvador de Jujuy – hlavní město provincie. V jedné z budov městské samosprávy se nachází originál prvního vyobrazení argentinského státního znaku, jinak zde však není nic extra zajímavého. Do Salty jsme se vrátili kolem půl osmé večer a povečeřeli asado s Yemininou rodinou.

BONUS - Argentinské zvyklosti - BONUS

2010-09-25T17:28:00.001-03:00

Nebojte se, nezapomněl jsem na Vás. I když nemám žádnou zpětnou vazbu, tuším, že pár lidí si blog čte a protože mě za poslední dva týdny nepotkalo nic extra zajímavého a nechci Vás nudit popisem mé každodenní pracovní činnosti, rozhodl jsem se napsat až tento "bonusový článek". Ten si klade za cíl seznámit Vás s Argentinou jako takovou a jejími zvyklostmi.

Na úvod jen telegraficky. Kurz španělštiny, do kterého jsem se přihlásil je moc fajn a hodně mi pomáhá. Pomalu začínám španělštinu chytat a snad to tak půjde i dál. V práci finišuju na subprojektu - automatickém uzavírání a otevírání reaktoru. Po velice dlouhé době jsem začal pracovat v AutoCadu. Začínám už plánovat a myslet na nějaké to cestování, díky pravidelnému kontaktu s panem Kurganským vím i o dobrých tipech kam zajet a co navštívit. Jednou týdně jsem pozvaný ke Kurganským na večeři, což je taky moc fajn. Minulou sobotu (18. 9.) mě kontaktoval pan José Antonio Strnad - Předseda českého spolku v Santa Fé (ale mluví bohužel jen španělsky). Pokoušeli jsme se potkat, ale nějak nám to časově nevycházelo, možná to vyjde zítra. Včera, v pátek (24. 9.) jsem se poprvé účastnil tréningu pozemního hokeje. Samotný sport je velice zajímavý, myslel jsem si, že to bude něco jako floorball, ale je to docela náročné (technicky) a hlavně hodně odlišné. Co je však mnohem zajímavější, je to, že na univerzitě neexistuje mužská skupina, která by se věnovala hokeji. V zemi, kde se každý malý kluk chce aspoň přiblížit neskutečně populárnímu Maradonovi, se není čemu divit. A tak mám asi 30 spoluhráček a žádného spoluhráče. Tím však neříkám, že mi to nějak vadí :). Ale zpět k tématu, kterým jsou argentinské zvyklosti.

Každý člověk, rodina, etnikum i národ má své zvyklosti, které dodržuje. Nejinak je tomu i tady v Argentině. Myslím, že po relativně dlouhé době, kterou jsem tady v Argentině už prožil, jsem něco pochytil a tak se pokusím stručně přiblížit to, co mi přijde jako nejvíc zajímavé.

1. Yerba maté

Yerba maté je čaj připravovaný z lístků cesmíny paraguayské. Před odjezdem do Argentiny jsem si myslel, že maté je doménou Paraguayců (kvůli názvu rostliny), ale všichni mě rychle vyvedli z omylu. Maté se pije i v Argentině a údajně i Brazílii, Uruguayi a Chile. Pití maté je tady na denním pořádku. Lidé nosí všude termosky s horkou vodou, kalabasu – tradiční nádobu na maté, ze které se čaj pije bombillou – tyčinkou se sítkem. Pravá kalabasa je vyrobená z vydlabané tykve, ale móda a i praktičnost přeje také hliníkovým či dřevěným kalabasám. Na mnoha místech jsou ohřívače vody. V obchodech je pro maté věnován zhruba stejný prostor jako u nás pivu. Velice běžné je pití maté s přáteli, kolegy, dokonce údajně i během přednášek na univerzitě. Pokud pijete maté s více kolegy, pije se zásadně z jedné kalabasy. Jedna osoba připravuje maté neustálým doléváním vody a podává ho ostatním v konstantním pořadí. Za maté poděkujete až v momentě, kdy už nechcete pít, tedy až dopijete poslední hrníček. Tento zvyk se mi osobně moc líbí. Už mám kalabasu i čaj, zítra koupím bomillu a termosku a začnu taky usrkávat.

2. Asado

Tohle je klasika. Grilované hovězí maso, vyjímečně vepřové nebo kuřecí. Argentinské národní jídlo. Připravuje se na grilu (parrilla) s dřevěným uhlím. Maso se nijak nekoření, pouze se nasolí. Argentinci mají pro nás trochu zvláštní způsob porcování hovězího, maso je vždy s kostí.

Asado se typicky připravuje (minimálně) jedenkrát týdně v každé rodině. Grily tu ale najdete i na veřejných místech – na pláži a dokonce i na univerzitě, hned vedle vrátnice :). Na grilu můžete připravit prakticky cokoliv z hovězího – u Gonzala v rodině kromě masa grilují také ledviny, osrdí a dokonce (jestli jsem to správně pochopil) i tenké střevo. Ochutnal jsem vše, a těžko říct, co bylo lepší. Porce masa jsou na české poměry gigantické. To co zde sní jeden člověk, by pohodlně stačilo celé české rodině. Prostě ráj :).

3. Pozdravy

Lidé jsou zde milí a srdeční a začíná to už u pozdravů. Ženám se – tak jako v celé Jižní Americe – nepodává ruka, namísto toho se políbí na tvář. To platí jak pro pozdravy žena-žena, muž-žena. V provincii Buenos Aires jsem se setkal i s políbením muž-muž. To ale údajně jen u dobrých kamarádů. Jinak platí podání ruky, tak jako kdekoliv jinde.

4. Národní symboly

Modro-bílo-modré vlajky vlají všude, po ulicích se často procházejí lidé v typických pruhovaných sportovních dresech. Ne že by to bylo úplně unikátní, setkal jsem se s tím v Rumunsku, Řecku, Itálii i Maďarsku, ale pro Českou republiku to typické není, a tak si myslím, že je dobré se o tom zmínit.

5. Fotbal

Posvátný sport. Maradona je národní hrdina. Každý fotbalový přenos z Argentinské ligy vysílá několik televizních i rozhlasových stanic. Kluci čutají všude, kde je aspoň trochu rovný plácek. Pamatuju si jednu cestu z Buenos Aires do General Rodriguez. Kolem dálnice jsme na dvou kilometrech viděli snad dvacet skupinek, které hrály fotbal. Moc se mi líbí, jak argentinští komentátoři pokaždé křičí góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól klidně i šest, sedm, osm sekund v kuse, prostě co jim dech stačí.

6. Doprava

Do teď nechápu jak to tady vlastně funguje. Když pominu technický stav aut, o kterém napíšu někdy příště, je to tady divoké.

7. Jazyk

ačkoliv je španělština jen jedna, během let se vyvinuly určité odlišnosti ve výslovnosti argentinské a španělské španělštiny. Argentinská španělština, která se používá i v Uruguayi vyslovuje „ll“ (dvojité l jako [š], případně [ž], zatímco španělská španělština (tedy zbytek španělsky mluvících zemí) vyslovuje dvojité l jako [lj] nebo [j]. Mimo to se tu používají některá odlišná slova, kterých ale není zase nějak dramaticky moc.

Jako na houpačce

2010-09-13T23:44:00.002-03:00

"...život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře." Jistě poznáváte text známé písně. Po dnešku musím jen potvrdit, že tomu tak doopravdy je, alespoň co se týká mých pocitů a nálady.

Když jsem na konci posledního článku vyslovil přání změnit onen negativní stereotyp volných dnů, nechtěl jsem zůstat jen u slov. V neděli (12. 9.) jsem si sice trochu pospal, ale kolem půl jedenácté ráno, tedy v době kdy drtivá většina všech ostatních ještě spala, jsem vyrazil obhlídnout park, který se nachází na západ od RAE 1 a podle mapy vypadal docela rozlehle. Foťák jsem s sebou raději nebral. Ve stínu bylo sice trochu zima, ale na sluníčku už to bylo jen na tričko. Park byl opravdu poměrně veliký a docela i hezký, trochu vylepšil moje mínění o Santa Fé. Rostou zde v poměrně hojné míře palmy a jsou zde vzájemně propojená jezírka. Na těch se patrně v létě projíždějí loďky "zaparkované" u jednoho mola. Namísto labutí tu mají husy :), ale to vůbec nevadí. V parku jsem strávil asi hodinku a půl a pročistil si hlavu. Za tu dobu jsem prochodil plus mínus celý park jen tak co noha nohu mine, poslouchal zpěv ptáků, sledoval nejúžasnější mravenčí stezku jakou jsem kdy viděl s opravdu velice pilnými mravenci, neúspěšně se pokoušel chytit želvu, která mi nakonec zdrhla do vody a prostě jsem si užíval volného dne. Po návratu na RAE 1 se mi ale vrátila špatná nálada. Kolem půl druhé se dům teprve začal probouzet. Asi na mě i bylo poznat, že jsem naštvaný, protože si toho pár lidí všimnulo. S návrhem vycházky jsem neuspěl což mi nepřidalo, zvláště poté, co se asi šestičlenná skupinka rozhodla pro večerní procházku. Namísto domluveného času v 19:00 se však vyrazilo až o půl deváté a tak jsem nakonec nešel. Večer jsem seděl u internetu, který mi, jako už mnohokrát pomohl od trudomyslnosti. Našel jsem adresu Českého spolku v Santa Fé. To částečně určilo můj pondělní program.

Pondělí (13. 9.) začalo příjemně - oznámením, že na rektorátu mě čeká šek na výplatu. Zatím se ale moc neraduju, protože nebylo dost času si tam zajít a tak nevím, kolik vlastně dostanu. Jedním z důvodů mé zaneprázdněnosti byla prezentace o České republice, konečně také předvedená kolegům v práci. Opět měla veliký úspěch. Po práci jsem nelenil a s krátkou zastávkou na RAE 1 jsem vyrazil směrem k Českému domu. Adresu jsem našel bez problémů, ale nikde nebylo ani náznaku toho, že jsem na správném místě. Namísto jakékoliv cedulky, vlaječky nebo něčeho podobného jsem hleděl jen na zaprášené číslo popisné. Neuběhla ani minuta a z domu vyšla nějaká holka a šla někam směrem od domu. Byl jsem trochu zaskočený, ale doběhl jsem ji a zkusil se zeptat (španělsky) zda neví o Českém domě. Otázka a úroveň španělštiny zaskočily zase ji a tak se mě zeptala jestli nemluvím anglicky :-D. Ano, samozřejmě že mluvím... Zeptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky a dostal jsem velice uspokojivou odpověď - jsem na správném místě, a její otec mluví česky. Vrátili jsme se k domu a ona mě šla ohlásit. Za nedlouho vyšel z domu menší pán s prošedivělou hlavou a přivítal mě slovy "Vítej, pojď dál." Byl to skvělý pocit. Během asi půlhodiny jsme si skvěle povykládali o našich životech, dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Pan Petr Kurganský - tak se mi představil - podle vizitky však Pedro Dalibor Kurgansky je moc milý pán. Jako jediný v třísettisícovém městě prý mluví česky a do nedávna byl předsedou onoho Českého spolku. Vyměnili jme si kontakty a vypadá to, že jsme se neviděli naposled. S dobrou náladou jsem spěchal na kurz španělštiny, ovšem ta mi nevydržela dlouho, díky tomu, že jsem se dostavil na špatné místo. Na vině byl matoucí e-mail od oddělení jazyků... No co se dá dělat. Na výuku jsem dorazil asi o 40 min později, ale naštěstí se nic moc nestalo. Mám dva spolužáky - Američana Justina a Švédku Fridu, naše učitelka taky vypadá, že bude fajn. Výuka sice neměla moc systém a řád, ale třeba to bylo jen tím, že jsem nerozuměl jejímu povídání ve španělštině. Zjistil jsem, že když nahodím nějaký hodně nechápavý výraz, přepne plynule do angličtiny a vše zopakuje. Myslím, že to bude fajn. Doufám, že se mi zítra nepokazí nálada, až si půjdu pro šek na univerzitu.

Události v Santa Fé (7. -10. 9. 2010)

2010-09-11T19:30:00.000-03:00

Zatímco na začátku mi připadaly dny a týdny dlouhé, teď se zdá, že čas začal utíkat tak trochu rychleji. Je za mnou pracovní týden, který byl opět plný událostí.

Na úterý (7. 9.) jsem naplánoval prezentaci o ČR pro ostatní spolubydlící tady v domě. Termín jsem nezvolil náhodně, ve středu jsem měl v plánu povídat o naší zemi v práci, tak jsem jsem dostal pokyn od pana Miny. V úterý ráno mi ale řekl, že musí nutně pracovně letět do Buenos Aires, Lucas zase musel ve středu k doktorovi a tak jsme to odložili na pondělí. Výhodou bylo aspoň to, že jsem ve středu nemusel do práce. Nicméně naplánovanou prezentaci v RAE 1 jsem nezrušil. V 10 hodin večer se sešlo poměrně dost lidí – asi 23-25, někteří odcházeli a přicházeli, tak to nevím přesně. Bylo moc fajn, že přišli i někteří z těch, kteří anglicky neumí. Prezentace měla myslím docela úspěch, zvláště poté, co jsem dal publiku kvízovou otázku týkající se roční spotřeby piva v ČR na jednoho obyvatele a vyhlásil soutěž o nejpřesnější tip s tím, že vítěz dostane čokoládu. Holt měl jsem na VŠ dobré učitele a tahle vsuvka z dílny prof. Raaba funguje.

Volnou středu (8. 9.) jsem si užil – prospal jsem se, zašel si nakoupit a prostě udělal všechny věci, které bylo potřeba udělat a na které do té doby nebyl čas. S Edwinovou pomocí jsem poslal dopis do ČR a koupil si konečně místní sim kartu. Tady v Argentině, jestli jsem to dobře pochopil, to funguje na principu co provincie, to jiné číslo. A pokud přijedete z Buenos Aires s tamní simkou do Santa Fé, tak jako já, nikdo vám nebude volat a psát, protože to údajně je hodně drahé. Navíc jsem se začal chystat do Rosaria, města, kam jsem chtěl jet s Martou ve čtvrtek pro vízum. Hodně pozdě večer jsem ale zjistil, že mi chybí některé dokumenty...

Ve čtvrtek (9. 9.) jsem tedy nikam nejel a s Yeminou spěchal na Mezinárodní oddělení pro vysvětlení (a hlavně pro ty dokumenty). Ještě před tím jsem si radši zavolal na ambasádu a informoval kolegy v práci. V kanceláři se tvářili tak, jako že o ničem neví a že ty papíry ani vlastně nepotřebuju, což byla lež. Kloudné vysvětlení jsem nedostal ani další den, namísto toho jsem dostal další špatnou radu, kterou jsem však díky rozhovoru s ambasádou vyhodnotil jako špatnou hned na začátku. Myslím, že kromě urgence mojí výplaty, pokud nebude k dispozici v termínu, se na „Mezinárodní“ oddělení už radši obracet nebudu.

Výsledek je tedy takový, že vízum nedostanu, ale situace se dá řešit i jinak. Před uplynutím doby 90 dnů od příjezdu do Argentiny musím vyjet za hranice a pak dostanu nové 90ti denní vízum (razítko do pasu). Když se na to podívám z druhé stránky, dopadlo to nakonec dobře – namísto platby 300 pesos za vízum můžu tyto peníze, které mimochodem představují víc než třetinu mého příjmu, investovat do cestování a výsledek bude stejný. Stálo mě to naštěstí jen 40 pesos za výpis z rejstříku trestů, který jsem si vyřizoval předstihem právě kvůli vízu. Nikomu bych ale tyto problémy nepřál, bylo to hodně nepříjemné. Zvláště když víte, že nejste schopní domluvit se s úřady.

V pátek (10. 9.) jsem si ale zlepšil náladu. Na univerzitě mě kolegové pozvali na asado. Musel jsem se smát, když jsem zjistil, že grilovací místnost je hned u vchodu do fakulty. Asado bylo výborné a navíc ho bylo opravdu moc, kluci funěli jak parní lokomotivy, mě se dělalo temno před očima :-D. Byla by to krásná smrt, zemřít na přejezení masem, ale to možná až později. Z univerzity jsem se dostal na RAE 1 později než obvykle a tak nějak plynule jsem vplul do začátku brazilské párty, Bazilci slavili státní svátek, pili jsme caipirinhu a bylo to fajn, někteři se opili tak rychle, že jsem tomu ani nechtěl věřit. Všichni tančili a zpívali a my ostatní (hlavně Evropani) jsme se bavili při pohledu na tu veselou skupinku. Ještě před párty dorazil můj nový spolubydlící – Marek. Polák, který žije od osmi let ve Španělsku, naštěstí stejně dobře jako španělsky mluví i anglicky. Posledním bodem programu byl přesun na diskotéku kdesi na severu. Tam se mi ale moc nelíbilo, protože byla šíleně přeplněná, navíc tam nebyl (kromě některých kolegů studentů) nikdo anglicky mluvící. Ve dvě hodiny jsem se proto rozhodl pro návrat na RAE 1.

Dnes v sobotu (11. 9.) se opět nic neděje, což mě štve, rád bych někam vyrazil, ale samotnému se mi nechce. Příští víkend s tím snad něco udělám. Nebo ještě lépe hned zítra v neděli.

Příjezd do Santa Fé a první krůčky 22.8.-5.9.2010

2010-09-06T00:48:00.002-03:00

Ač to poněkud trvalo, je tu další příspěvek. Nebyl jsem schopný napsat ho dříve než po čtrnácti dnech, za což se omlouvám. Tyhle dva týdny byly hodně hektické a tak trochu mě vrátily na zem po pohodičce, kterou jsem měl s Gonzalovou rodinou v General Rodriguez. Teď už to vypadá, že se vše zajíždí do normálních kolejí a bude víc času na psaní. Za ty poslední dva týdny se toho odehrálo hodně, ale já se to pokusím zestručnit, nicméně to bude asi delší, než jste byli doposud zvyklí.

V neděli ráno (22. 8.) nastal čas loučení s Gonzalovou rodinou. Melina s Alicií mi popřáli hodně štěstí a Nestor s Gonzalem mě zavezli do Campany odkud jsem se dálkovým autobusem přemístil do cca 400-500 km (stovka sem, stovka tam, tady v Argentině je to skoro jedno) vzdáleného města Santa Fé. Zhruba po pětihodinové cestě autobusem – mimochodem hodně pohodlným, sedadlo šlo sklopit o cca. 120 °, místa na nohy bylo taky dost – jsem se dostal na místo určení. Co na tom, že okýnko u mého sedadla bylo prasklé, hlavně že jsme dojeli vpořádku. Detailů o cestě vás ušetřím, to co jsem viděl lze popsat jen jedním slovem – rovina. Jako když ji namaluje, a to po celou cestu. V Santa Fé mě nikdo nečekal, což se mi moc nelíbilo, ale aspoň mi to oznámili předem. Naštěstí cesta k domu byla jednoduchá – sedm bloků rovně a dva doleva. Zhruba po půlhodině chůze jsem bez problémů našel dům, který se stal mým dočasným domovem. Bylo poznat, že jsem se přesunul na teplejší sever protože sluníčko pěkně hřálo. Pravoúhle orientované ulice (jak jinak) byly prázdné, až jsem z toho byl trochu nervózní.

Poté co jsem zazvonil na zvonek, otevřely se dveře a přivítal mě zarostlý chlápek, který se představil jako Jordi (dalo mi docela dost práce z tohoto Španěla dostat angličtinu). Myslel jsem, že je to správce, ale nakonec se z něj vyklubal jeden ze 40 studentů, se kterými sdílíme stejnou adresu. Jordi mě provedl domem se spoustou pokojů o dvou až pěti postelích a snažil se mě představit všem momentálně přítomným. Tady ale narazila kosa na kámen. Z prvního dojmu to vypadalo, že ze všech lidí tu mluví tak plus mínus 5 lidí anglicky a to navíc na úrovni žáka základní školy. Jordi mi ukázal můj pokoj a mé spolubydlící – Brazilece Pea, který jakž takž mluví anglicky, a Mexičana Trina, který nemluví anglicky vůbec (jak se později ukázalo nenamluví toho moc ani španělsky).

Můj první dojem byl hodně veliký šok, jednak z jazykové bariéry o velikosti Velké čínské zdi a pak taky ze stavu domu – záchody jako v kriminále, sprchy jakbysmet, kuchyň jako ve středověku. Večer přišel pouze španělsky mluvící správce domu, který mi předal deku, povlečení a nádobí (taky systém jak v base). Usínal jsem s pocitem toho, že jsem si asi ukrojil veliký krajíc se svojí cestou do Argentiny a že je všechno veliký omyl.

Druhý den ráno (23.8.) jsem vstal velice brzo a vyrazil na Univerzitu, kde mi měla začít praxe. Po docela pracném shánění někoho, kdo mluví anglicky, jsem byl odkázán na Mezinárodní oddělení. Tam se k mému překvapení taky nemluví anglicky. Až na jednu jedinou slečnu... Nicméně pánbůh zaplať aspoň za ni. Dozvěděl jsem se, že praxe mi začíná až v úterý, a to na přání mého vedoucího. Vyřídil jsem s ní skoro všechny potřebné dokumenty – všechny co jsem posílal v angličtině před odjezdem, tentokrát španělsky. No budiž... Pak jsem dostal k podepsání ubytovací řád domu kde bydlím (pochopitelně že španělsky). Dotazem, zda mají i anglickou verzi jsem pobavil celou kancelář (asi 6 lidí). Nezbývalo než podepsat a doufat, že bude vše OK. Asi hodinu trvající byrokracii jsem naštěstí přečkal bez úhony na psychickém zdraví a vrátil se zpět do studentského domu (dále jen RAE 1).

Zde jsem se potkal s ostatními spolubydlícími, které jsem neviděl den předtím. Naštěstí zde už byla větší část anglicky (ale špatně) komunikujících. Holt v domě, kde bydlí většina Brazilců, Španělé, Ital, Francouzka, Chilanka, Paraguayec, Bolíviec a Mexičani (snad jsem na nikoho nezapomněl), není angličtina zapotřebí...

Všechno špatné je ale pro něco dobré, a to platí i v tomto případě. Ač si připadám jako průměrně dobře anglicky mluvící, zde jsem suverénně nejlepší a tak někteří lidi, kteří mluví anglicky jen trochu se snaží hned od začátku být mi nablízku, aby se v angličtině zdokonalili. Já toho zase využívám v situacích, kdy potřebuju něco vyřídit. Je to taková jazyková symbióza. Nicméně vnímám to jako velkou ochotu těchto lidí pomoct mi. Jsem jim všem, jmenovitě Edwinovi z Bolívie, Martě ze Španělska a Yemině – Argentince žijící ve Španělsku moc vděčný. Díky nim jsem se odrazil od dna mojí psychiky a snažím se bojovat se španělštinou a aspoň trochu zapadnout.

V úterý ráno (24. 8.) mě chlápek z Mezinárodního oddělení představil mému vedoucímu. Zde to je s angličtinou taky špatné, ale mohlo to být horší. Můj šéf Luis Mina sice mluví jako Google translator, ale většinou mu rozumím. Naštěstí jsou tu i kolegové Lucas – kluk asi v mém věku a Daniela – o dva roky mladší studentka chemického inženýrství a ti mluví anglicky „normálně“. První den v zaměstnání mě čekala jen prohlídka pracoviště s Danielou a ještě jednou kolegyní, jejíž jméno jsem si nezapamatoval. Prošli jsme celou část budovy, která je věnována poloprovozní laboratoři na výrobu mikrokrystalické celulózy. Vypadá to velice zajímavě. Bohužel jsem zatím nedostal žádný konkrétní úkol (projekt) a tak v práci jen paběrkuji s menšími úkoly. Za zhruba hodinu bylo po prohlídce a já jsem byl volný. A jelikož bylo kolem poledne, Daniela mě pozvala domů na oběd. Pohostinnost Argentinců je veliká, často mě to přivádí až do rozpaků. Po obědě s Danielou a jejími dvěma ze tří bratrů jsem se vydal zpět na RAE 1 stále ještě stále s obavou, co mě tam potká.

Ve středu (25.8.) mi začal první pracovní den. I když je mým vedoucím formálně pan Mina, fakticky je jím Lucas. Je to fajn, protože se sním můžu normálně bavit anglicky a navíc jsme vrstevníci, takže je to vždy taková přátelská debata. Jako první úkol jsem dostal návrh polymerů pro potrubí na dopravu chemikálií v budoucí továrně. Zahřálo mě u srdce, že jsem se opět dostal „ke svému“, k tomu čemu snad aspoň trochu rozumím.

Ve čtvrtek(26.8.) jsem práci vynechal. Důvodem byl povinný program v budově rektorátu univerzity, v rámci něhož nám byla prezentována jak univerzita, tak město a jeho kulturně-sportovní možnosti. Bohužel vše ve španělštině. Následně, po skončení bloku přednášek jsme se přesunuli do přístavu na řece Paraná a absolvovali asi 2-3 hodinovou plavbu na katamaránu s drobným občerstvením. Tato část mě taky nijak extra nenadchla. Až na jednu část, kdy jsme proplouvali mezi zaroslými ostrůvky s písečnými plážemi, to nebylo nic extra. Obzvlášť po týden starém zážitku z Tigre. Navíc se pokazilo počasí. Bylo zataženo a všechno se jevilo šedě.

V pátek (27.8.) jsem dokončil můj pracovní „týden“ a doufal, že se počasí, které se od čtvrtka nezměnilo, na víkend umoudří. To se naštěstí povedlo. V sobotu (28.8.) ráno jsem jel do města Paraná. Využil jsem nabídky Yeminy a Marty, které tam měly seminář a svezl jsem se s nimi. Docela mi vyhovovalo, že jsem vypadnul z RAE 1 a celý den jsem byl venku. Tedy zhruba od půl desáté do pěti odpoledne. Ráno bylo sice ještě sychravo, ale postupem času se objevilo sluníčko. Po trochu komplikovaném získání mapy a kávě v Mekáči (mimochodem, sice jsem se obsluhy zeptal, zda mluví anglicky, ale pak jsem si zkusil obědnat španělsky) jsem se přemístil na nábřeží. Řeka Paraná je mohutná. Těžko říct jak moc je široká, plavat přes ni bych nechtěl. O její šířce svědčí i to, že Santa Fé je s městem Paraná spojeno tunelem pod řekou. Na nábřeží je poměrně hezký parčík. Vůbec celé město mi připadá hezčí. Sice i zde najdete pravoúhlé ulice, které se mi už pomalu hnusí, ale jako celek působí město lépe. Podle mého je to díky tomu, že neleží na úplné placce, sem tam se ulice aspoň trochu vlní. Pak je tu v ulicích mnohem více zeleně, čehož si jako Zlíňák hodně všímám, ale hlavně: mají tu zeleného panáčka na semaforech! :). To je patrně unikát, protože jsem se s tím nesetkal ani v Buenos Aires, ani v Santa Fé.

V parku a na nábřeží jsem strávil asi hodinku, docela se mi tam líbilo. Tedy až na pláž. Těšil jsem se, že se v řece budu koupat až udeří listopadová a prosincová horka, ale voda je hodně špinavá a místy i nepříjemně páchne. Navíc je na mnoha místech vidět leklé ryby.

Z nábřeží jsem se vrátil na náměstí v centru a jelikož se udělalo hezky, řekl bych, že na naše poměry až letně, fotil jsem. Cestou jsem si koupil něco k obědu a bez konkrétního plánu jsem se jen tak potuloval ulicemi. Došel jsem až k jednomu kostelíku na kraji města, který vybízel k nahlédnutí. Vešel jsem dovnitř. Kostel byl prázdný a tak jsem se posadil na jednu z lavic a snažil se poslouchat. Vždycky jsem si přál, nevím proč, někdy se ocitnout v kostele úplně sám. Kostelík vypadal prostě, byla zde jen nezbytná výbava pro mše a vitráže v oknech byly jednoduché. Ventilátory na stěnách dávaly tušit, že v létě tu bývá opravdu teplo. Seděl jsem a poslouchal to ticho. Sem tam kolem projelo auto, ale já jsem se nenechal vyrušit. Asi po 5 minutách jsem uslyšel píšťalku. Pak podruhé, potřetí... Zvednul jsem se a šel za zvukem. Asi 100 m od kostela, ve dvoře jednoho z domů se nacházelo hřiště, kde se právě rozehrával zápas malých kluků v hokeji na „retro“ kolečkových bruslích. Ač se považuji za odborníka na hokej a jemu podobné sporty, s němým úžasem jsem poprvé v životě sledoval tuto variantu s jakýmisi podivně zatočenými klacíky a dvoustopými kolečkovými bruslemi. Klukům to docela šlo, každý gól byl doprovázen aplausem přihlížejících rodičů. Ač nerad musel jsem se po asi půlhodině zvednout a odejít, jelikož se přiblížila doba srazu s holkama.

Vrátili jsme se do Santa Fé a večer chtěli jít obhlídnout místní diskotéku. Podle plánu jsme chtěli vyrazit v deset večer, ale nakonec jsme vypadli až v jednu ráno, což je prý pro místní disko typický čas. Společně s námi šli ještě Jordi a Rafa (další Španěl). Dlouhá řada před vchodem ale určila, že jsme zapadli do jednoho z barů. Koupili jsme pár piv (zapomeňte na točené, zde se prodává výhradně v lahvích) a rozlili do plastových pohárků. Pro Čecha neskutečně barbarský zážitek. Když si k tomu připočítáte chuť argentinského Budweiseru, který chutná jako chmelová limonáda, není o co stát. Nicméně Španělům to ke spokojenosti (a k decentní opilosti) stačí :). Na RAE 1 jsme se vrátili asi ve 4 hod ráno a moji spolupijči celý den prospali. Já jsem měl aspoň trochu času věnovat se blogu.

Druhý týden mého pobytu v Santa Fé 30.8-5.9. byl takový zabíhací. Do práce, z práce, do práce, z práce... Mezitím vyřizování dokumentů potřebných k získání víza a nějaké dokupování věcí, které tak nějak potřebuju. Začínám si vážit českých úřadů – tady vyřizujete vše na asi pěti místech. O nějaký volnočasový program nebyl obecně v RAE 1 zájem, protože v pondělí se podstatně ochladilo a začalo pršet, což trvalo v podstatě až do pátku. Díky vysoké vlhkosti vzduchu (přes 90 %) tu byla při teplotě 10-12°C opravdu zima. Dvě noci jsem dokonce spal v zimní čepici, protože na pokoji nemáme topení. Díky špatnému počasí jsem se ale mohl pořádně opřít do práce – dostal jsem za úkol připravit 45 minutovou prezentaci o ČR pro kolegy v práci. Naštěstí se počasí o víkendu spravilo a tak byla v neděli i chvilka na procházku po Santa Fé. Mají tady vynikající a docela levnou zmrzlinu. Aspoň něco, když to pivo stojí za prd. Podařilo se mi zapsat se do kurzu španělštiny. Měli jsme začít 6. 9., ale kvůli nemoci učitelky je to o týden odloženo. Škoda, všichni už vyhlíží, až aspoň trochu začnu mluvit španělsky. Ale i tak bojuju, na základě pár slovíček, které už znám, sem tam už pochopím smysl konverzace. Snad se to brzo zlepší ještě víc.

Stáž na University of Buenos Aires (UBA) – 17.-20.8. 2010

2010-08-29T16:04:00.004-03:00

Když jsem se dozvěděl o své cestě do Argentiny, pokusil jsem se získat i nějaký kontakt na pracoviště pracující s plazmatem, abych obohatil své ne příliš rozsáhlé zkušenosti. Díky Gonzalovi to nebyl zase až takový problém, navíc jsem měl i štěstí v tom, že jeden Gonzalův profesor v Campaně se zná s lidmi z příslušných míst na UBA ;-).

V úterý brzo ráno, kolem šesté hodiny jsme vyrazili. Gonzalo jel mimořádně o něco dřív do Campany a tak mě posadil na ten správný autobus. Bez něj bych to určitě nezvládnul – místní autobusový systém je tak chaotický, že mnohdy i místní neví, do kterého autobusu nastoupit. Gonzalo mi tedy ukázal můj spoj a popřál hodně štěstí. Jelikož jsem nenastupoval v první stanici musel jsem celou cestu (asi hodinu a půl až dvě) stát v uličce spolu s dalšími lidmi, se kterými jsme se opravdu mačkali jako sardinky. Po příjezdu do Buenos Aires mi trvalo asi dvě minuty, než jsem to rozchodil. Ve městě jsem musel dojít ještě na jeden autobus, který mě (konečně) vyklopil před UBA. Suma sumárum tři a půl hodiny cestování.

Na UBA jsem si odchytnul jednoho studenta, který mi ukázal laboratoř Plasma Focus Laboratory, kde na mě už čekala Dr. Diana Grondona, moje vedoucí. Po seznámení mne s ostatními zaměstnanci jsme začali s prací – začali jsme se zapojením obvodu pro generování plazmatu na vzduchu (při atmosférickém tlaku). Dokonce se nám i podařilo nějaké plazma vygenerovat, ale v okamžiku, kdy jsme zkoušeli obvod zapojit ve vakuu, nastaly problémy. Ze studenta jsem se na další skoro dva dny stal opravářem :), ale nakonec se to vyplatilo. V pátek, v poslední den mé krátké stáže jsme s Dianou měřili už od rána a sledovali jaký vliv mají na plazma různé parametry prostředí.

Musím říct, že přes všechny problémy, které mě doprovázely – od problematického cestování, kdy jsem po 4 dny proseděl v autobuse 5-6 hodin denně, přes problémy s neustálými opravami reaktoru a jeho příslušenství byla pro mě stáž přínosná. Podařilo se nám generovat plazma v různých prostředích a při různých tlacích, takže bylo krásně vidět jaký to má vliv na tvar, barvu a intenzitu plazmatu. Snad to využiju i v budoucnu.

Fotogalerie

Argentinské Benátky aneb výlet do Tigre 16.8. 2010

2010-08-29T15:37:00.002-03:00

V pondělí 16.8. byl v Argentině státní svátek – výročí úmrtí generála San Martina. Ve skutečnosti toto výročí připadá až na 17. srpen, ale jelikož by to bylo až v úterý, Argentinci přesunuli tento svátek na pondělí, aby si prodloužili víkend. Po sobotní oslavě mých narozenin, která se protáhla až do pozdní noci a po skvělém asadu, které Nestor připravil na nedělní oběd, jsme byli všichni nějací utahaní a po obědě jsme si šli všichni zdřímnout. Nestor i Alicia spali až do večera, takže jsem měl dostatek času na dokončení článků a úpravu fotek z Buenos Aires. Plánovaný výlet do Tigre jsme tedy přesunuli až na pondělí.

V pondělí jsme vyrazili někdy kolem desáté hodiny dopoledne autem do oblasti delty řeky Paraná, která se nachází severně od Buenos Aires. Zde se nachází městečko Tigre – oblíbený víkendový cíl obyvatelů provincie Buenos Aires. Tato lokalita je známá především díky rozsáhlé oblasti kanálů a ostrovů, které řeka vytvořila v místě styku pevniny s mořem.

Cestou jsme se trochu ztratili, ale nakonec jsme s mírným zpožděním přeci jen dorazili na místo určení. Auto jsme nechali v přístavu, se kterým sousedí tržiště plné obchůdků, krámků kavárniček a restaurací. Všude bylo strašně moc lidí, takže jsme se ani pořádně nikde nezastavili. V jedné z restaurací jsme poobědvali. Já s Gonzalem a Melinou jsme koupili lístky a nasedli na jednu z turistických lodí, připomínající benátské „vaporetto“ (kapacita asi 60 lidí) a vyrazili na asi hodinu a půl trvající komentovanou plavbu po deltě řeky.

Samotná loď nebylo to jediné, co mi připomínalo Benátky. Řeka Paraná vytvořila na svém konci podobný systém ostrůvků a kanálů jako je tomu v Benátkách. Zde však mluvíme o nesrovnatelně větším a nesrovnatelně méně obydleném území. Jak mi sdělil Gonza – na ploše o rozloze města Buenos Aires žije méně než 1000 lidí. Ostrovy jsou porostlé vzrostlými stromy mezi nimiž se sem tam vykukují domky, některé až překvapivě hezké a udržované. Namísto auta a parkovacího místa tu každý má loďku nebo motorový člun a molo. Na kanálu je docela rušno. Na řece se dělají docela vlny, takže se i loď plná lidí docela houpe. A když k tomu přidáte vlnu vytvořenou přídí vaší lodi, jejíž výška je úměrná rychlosti a proti vám se pohybuje poměrně rychle další loď, která vás mine cca o 3 metry, sem tam se stane, že se někdo nedobrovolně osprchuje. Navíc je dotyčný chudák terčem posměchu všech ostatních. Tak jako jeden chlápek, který seděl vepředu a dostal pořádnou dávku. My jsme byli naštěstí úplně vzadu, ale i tak jsme museli být ve střehu. Po návratu do přístavu jsme se sešli s Aliciou a Nestorem, kteří upřednostnili posezení u kávy před plavbou. Ještě jsme jednou obešli přístav a přilehlé obchůdky a v pozdním odpoledni se vrátili domů.

Fotogalerie

Narozeniny v Argentině

2010-08-21T09:55:00.011-03:00

Život přináší spoustu překvapení. Když se ohlédnu o rok zpět: byl jsem čerstvě po promocích, těšil jsem se na zahájení doktorského studia, ale vůbec jsem netušil, jaká příležitost se mi naskytne, těžko bych si dokázal představit, že za rok budu daleko od místa, kde jsem trávil narozeniny o rok dříve. Ale v tom vidím právě tu krásu nepředvídatelné budoucnosti. Rád bych si za rok vzpomněl, že jsem před rokem psal tento článek během mé stáže v Argentině a vzpomněl na všechny události, které se odehrály mezi těmito okamžiky. Nicméně to není přesně to, o čem bych chtěl psát.
Jelikož jsem se narodil v srpnu, jsem zvyklý na to, že je venku teplo. Pokud, ale uděláte takovou „hloupost“ jako já, a odcestujete na jižní polokouli, můžete na běžné zvyklosti zapomenout. Navíc v sobotu 14.8. bylo velmi chladné, i když slunečné ráno. Řekl bych, že možná nejchladnější, které jsem tady zažil. Už ráno u snídaně mi Melina, Alicia i Nestor popřáli „feliz cumpleaños“ takže den začal velice příjemně. Po snídani jsem s Melinou a Alicií jel do Lujánu. Melina v sobotu má aerobik a Alicia vyučuje na místní škole dálkové studenty. Díky tomu jsem měl zhruba tři hodinky na to, abych si prošel Luján a udělal nějaké fotky.
Dominantou města je bazilika vystavěná v novogotickém stylu v letech 1889-1937, zasvěcená panně Marii z Lujánu. Každoročně se tu pořádají veliké poutě, běžný počet poutníků prý dosahuje až 5000000. Před Bazilikou se nachází poměrně hezké náměstí a cabildo – velmi podobné tomu, které se nachází v Buenos Aires. Ostatní části města už nejsou tak zajímavé – pravoúhle orientované uličky s obchůdky a kavárnami nejsou ničím extra zvláštním.
Po úvodním nafocení náměstí a baziliky jsem se vydal po hlavní třídě směrem k dalšímu náměstí, ovšem nechutná zima mě donutila zapadnout do McDonaldu na kafe. Káva hezky zahřála a navíc se mezitím trochu oteplilo. A na ulicích se začali objevovat lidé. Vrátil jsem se k Bazilice, kde se už od rána chystaly pódia pro nějaký festival. Katedrálu jsem obešel dokola, ale kvůli zástavbě a pozici Slunce z toho žádná fotka nebyla, což je škoda. Jelikož se mi nechtělo pochodovat nějak extra daleko (pořád byla dost zima), obešel jsem asi dva bloky domů a objevil jeden moc fajn obchůdek – malý krámek, který úplně lákal k vyfocení – i díky milému starému pánovi, který vypadal jako dědeček z pohádky. Vytáhlnul jsem foťák a gestem poprosil o foto, pán ochotně zapózoval a pak se mě začal vyptávat, co jsem zač. Pochopitelně ve španělštině. Dokázal jsem mu pouze vysvětlit, že jsem z ČR, víc nic :). On se mi pokoušel něco vyprávět, pochopil jsem, že je asi domácí včelař, a že prodává svůj med. Dokonce mi věnoval i nějakou malou medovou tyčinku a dal mi ochutnat med.
Poděkoval jsem a vrátil jsem se na náměstí, kde jsem se snažil pozorovat lidi (když už nebylo nic k vidění na samotném městě). Někteří lidé vypadají „hodně evropsky“ – což je typické pro provincii Buenos Aires, která je hodně ovlivněna přistěhovalci hlavně ze Španělska a Itálie, jiní jsou více „jihoameričtí“ – buď potomci původních indiánů nebo míšenci s evropany – tj. husté černé vlasy a obočí, snědá tvář a hnědé oči. Čas rychle utíkal a tak jsem se přesunul dovnitř baziliky. Je to tříloďová stavba, kde prostřední loď je ověšena modro-bílo-modrými prapory a boční lodě zdobí krásné vitráže. Byla chyba, že jsem nevěděl, že je možno uvnitř fotit. Třeba příště.
V dohodnutý čas jsme se sešli s Alicií.
Ještě jsem ji poprosil, abychom se vrátili do onoho obchůdku s medem, a aby přetlumočila mé poděkování onomu pánovi. Bohužel, už tam byl jiný, mladší prodavač. Alicia se s ním dala do řeči a tak jsme zjistili, že mluvíme se synem toho pána. Z další debaty vyplynulo, že jeho otec je Španěl a do Argentiny přišel zhruba v mém věku. Možná právě proto, že viděl ve mně určitou paralelu sebe sama, byl tak laskavý. Poděkoval jsem ještě jednou a poslal mu přes syna českou dvoukorunu, ať má aspoň něco na památku. I kvůli němu se snad do Lujánu ještě jednou podívám.
Po rozloučení jsme se vrátili do General Rodriguez, kde jsme poobědvali a velice mile mě překvapilo, že u stolu pro mě čekaly nachystané dárky. Dostal jsem tradiční argentinské artefakty – nádobu na čaj maté, jutovou obuv (něco mezi důchodkami a papučemi) a španělské karty. Po obědě jsme se ještě jednou vrátili do Lujánu, jelikož Melina a Alicia jeli navštívit nějaké příbuzné. Já jsem se sešel s Gonzalem a jeho otcem Oscarem (Gonzalo chodí do školy i v sobotu, proto ho zmiňuji až teď). Společně jsme vyrazili na nedaleké golfové hřiště, kam oba pravidelně v sobotu chodí hrát. Byl jsem moc zvědavý, jestli mě taky nechají „pinknout si“. Ano, nechali. Ale moc mi to nešlo. Golfový odpal totiž vyžaduje perfektní kombinaci koordinace pohybů a držení těla, což se mi za cca 70 pokusů povedlo asi 3x :-D. Gonzalo se smál, že prý to hraju jak floorball. Bohužel měl pravdu. Golf je technicky velice náročný ale jsem přesvědčený, že vše je jen o tréninku.
Když už se stmívalo, přijela pro nás Alicia a jeli jsme do General Rodriguez naložili Nestora a pokračovali do Buenos Aires, kde jsem byl – na počest narozenin pozván do jedné hodně luxusní restaurace. Abych nezapomněl, dostal jsem od Gonzala krásný nůž, který se používá na krájení asada (jak jinak :) ). V Buenos Aires mi trochu vyschlo v krku, když jsem viděl, ten luxus – před restaurací stál jeden chlápek v obleku, jehož pracovní náplní bylo přivítat hosty, pod stříškou převzít auto a zaparkovat ho na parkovišti před budovou. Uvnitř to vypadalo jako na rodinné večeři anglické šlechty. Nicméně Gonzalo mi vysvětlil, že to jen tak vypadá. Samotná restaurace fungovala na principu bufetu – „vezmi si co chceš a kolik chceš, zaplatíš určitý paušál“. Jedl jsem to co mi doporučil Gonzalo – začal jsem u plodů moře, pokračoval přes sushi a skončil u grilovaného vepřového, jehněčího a kozího masa. Nepopsatelný gurmánský zážitek. Na závěr číšník přinesl malý dortík, s hořící prskavkou jako pozornost k mým narozeninám. Sice to vypadalo jak v nějakém americkém filmu, ale bylo to fajn.
Domů jsme se vrátili asi ve dvě hodiny ráno a zmoženi hodováním v kombinaci s pozdní hodinou rychle usnuli. Teď už možná chápete, proč jsem na začátku tohoto článku vyslovil přání do roka a do dne vzpomenout na tento den.

Fotogalerie

Buenos Aires 10.-11.2010 - den 2

2010-08-17T21:15:00.002-03:00

Ve středu jsme s Gonzou vstali dřív a taxíkem (o něco málo kvalitnějším než předchozí den) se dopravili na vlakové nádraží v General Rodriguez a zhruba v 7:00 nasedli na vlak. Ačkoliv se jednalo o novou moderní soupravu, (dokonce s TV!!) vlak jel strašně pomalu protože koleje nové nejsou... Ale aspoň jsem si v klidu prohlídnul typické chudinské slumy, které se nacházejí na předměstích Buenos Aires.

V Buenos Aires jsme posnídali v jedné kavárničce, která se tvářila fajnově, ale kávu mi přinesli v omláceném hrníčku :). Po snídani jsme nasedli na Hop autobus a svezli se do La Boky. La Boca je přístavní čtvrť známá svými pestrobarevnými domky z vlnitého plechu, nejznámější je asi ulička Caminito, jejíž fotka se nachází v každém turistickém průvodci. My jsme ale vystoupili o pár bloků dále – u fotbalového stadionu CA Boca Juniors.

Zde je možno najít paralelu se Zlínem. Barvy CABJ jsou – stejně jako ve zlínském hokejovém klubu – žlutá a modrá. A historie místních barev je velice poetická. V době, kdy se místní fotbaloví nadšenci rozhodli založit fotbalový klub, nemohli se shodnout na barvě dresů. Když vtom se na obzoru objevila loď připlouvající do přístavu. Byla to švédská loď se žlutomodrým plachtovím, které se zalíbilo zakladatelům natolik, že kombinaci žlutomodré použili i pro dresy fotbalového klubu.

Podívali jsme se do fans shopu v útrobách stadiónu a vyfotili se se sochou „božského“ Maradony, který v místním klubu také hrával. V ulici, ve které se stadión nachází je cítit, že je fotbal pro místní naprosto vším. Domy natřené na žlutomodro s figurínami fanoušků jsou toho důkazem. Bezpečno tu ale asi není, prodavač v jednom obchodě mě upozornil, ať si ten foťák radši schovám... Po shlédnutí stadiónu a nejbližšího okolí jsme se vydali směrem ke Caminitu. Caminito je nádherná ulice. V jejím okolí je poměrně dost barů a restaurací, které lákají k ochutnání typického asada – grilovaného hovězího. My jsme však odolali, i díky poměrně vysokým cenám. Cestou jsme míjeli a odmítali také taneční páry, které nabízely turistům fotku v klasické „zakloněné“ poloze tanga. Nesmím zapomenout na chlápka který si hrál na Maradonu a nabízel za úplatu foto :). Po prohlídce la Boky jsme se klasickým (MHD) autobusem přemístili do čtvrti San Telmo, která je o poznání klidnější než la Boca nebo centrum města. Gonza mi ukázal místní (prý známý) bleší trh ukrytý v pasáži připomínající orientální bazar. Zde jsme taky našli vhodné místo k obědu – vypadalo to sice jako na úrovni táborové kuchyně na skautském táboře ale jídlo – slané palačinky plněné směsí sýra, šunky a zeleniny (canelones) bylo fajn. Po obědě jsme se vrátili na Plaza de Mayo a po návštěvě Cabilda, kde se nachází malé muzeum z koloniálních dob jsme se vrátili domů.

Večer padla tma – a to doslova, v cca 19 hod vypadla v celém General Rodriguez elektrika (až do poledne příštího dne) a tak jsme trávili večer při svíčkách. Na Gonzálovu žádost jsem vytáhnul hrací kostky a hráli jsme z celou rodinou různé hry. Bylo zajímavé sledovat s jakým zápalem hráli Gonzovi rodiče. Večeře při svíčkách byla taky skvělá. Mimochodem – kvůli Aliciinu pracovnímu vytížení se o vaření stará výhradně Nestor. Vaří naprosto úžasně, kdo neochutnal, neuvěří. Tento večer udělal však něco špatně a tak nám asi minutu hořelo před očima v troubě :). Nakonec to všechno dobře dopadlo. Na kvalitě večeře se to však vůbec nepodepsalo, i když Nestor cítil, že je to ostuda. Uklidnil jsem ho, že se vůbec nic nestalo a s pocitem skvěle stráveného dne šel spát.

Fotogalerie

Buenos Aires 10.-11.2010 - den 1

2010-08-17T20:06:00.004-03:00

V úterý ráno byla zima (5 °C). Na trávě byla jinovatka a foukal studený vítr. Alícia nás autem rozvezla k našemu dennímu programu – Melinu do školy a mě s Gonzalem do Lujánu na autobusové nádraží. Koupili jsme si lístky v boleteríi (pokladně) a v 9:15 vyrazili. Cesta trvala asi 75 minut po kterých jsme přijeli na Plaza Once v centru Buenos Aires. Během cesty se podstatně oteplilo, kolem poledne to bylo dokonce jen na tričko.

Metrem (Subte) jsme se přepravili na náměstí Plaza de Mayo, které je považováno za úplný střed města. Ovšem ne ledajakým metrem. Jak jsem se později dozvěděl, jeli jsme nejstarším metrem v Jižní Americe. A první jízda, to byl opravdu zážitek - dřevěné vagóny s manuálním otevíráním dveří, přeplněné k prasknutí, obcházel nás nějaký starší pán a vybíral od cestujících drobné na kdoví co. Měli jsme tam menší výpadek elektřiny a tak nám i krásně zablikaly žárovky :). Jízdu metrem jsem si opravdu užil. Gonzalo byl sice trochu nervózní, když jsem vytáhnul foťák, ale nic specilálního se nestalo. Abych to objasnil, podle Gonzala v Buenos Aires není moc bezpečno a každou chvíli hrozí, že vás může někdo kdykoliv a kdekoliv okrást. Např. na Plaza Once, kam jsme přijeli autobusem, by se člověk prý neměl pohybovat po setmění, jinak si říká o problém. Pro Evropana je tato představa na tolik absurdní, že ji vpodstatě nebere v úvahu a tak fotí všude, i když by neměl. Ale i díky Gonzovi proběhlo všechno v pohodě.

Na Plaza de Mayo se nachází budova vlády, pro kterou je typická její růžová barva fasády a proto se jí říká Casa Rosada (růžový dům), dále Catedral Metropolitana de Buenos Aires (Metropolitní katedrála), Cabildo – sídlo zástupce španělského krále z dob španělské nadvlády, Centrální národní banka a radnice. Na dohled je také 9 de Julio Avenue – nejširší ulice obou Amerik, s vysokým obeliskem uprotsřed, který stojí mezi dvanácti jízdními pruhy. Všude vlají argentinské vlajky, dokreslující atmosféru samotného srdce Argentiny. Uprostřed náměstí je parčík se vzrostlými palmami, kašnou a sochou z bílého mramoru zobrazující nějakou ženskou postavu s kopím. Nejprve jsme šli do katedrály, kde je sice zákaz focení, ale na druhou stranu interiér ve stylu rokoka nebyl nic extra. Uvnitř katedrály se nachází také mauzoleum generála San Martína, který v roce 1816 vybojoval pro Argentinu nezávislost. U jeho hrobu drží čestnou stráž dva vojáci oblečení do dobových uniforem. Měli jsme štěstí, protože byl čas střídání, a tak jsem i něco vyfotil. Z katedrály jsme se přemístili na 9 de Julio, která je vzdálená asi 300 m od Paza de Mayo, ale kvůli přeplněným chodníkům jsme šli poměrně dlouho. Také provoz byl docela hustý, a tak bylo všude docela dost rušno, hodně smogu a prachu – asi třikrát během dne jsem si vytíral oči, protože se párkrát prostě zaprášilo a najednou nebylo nic vidět. Zde jen drobná poznámka – Buenos Aires znamená v češtině „čistý vzduch“...

Z 9 de Julio jsme se stejnou cestou vraceli směrem na Plaza de Mayo a cestou se stavili na oběd. Poprvé jsem ochutnal empanadas – taštičky plněné různými slanými náplněmi, zkusil jsem jednu plněnou mletým hovězím a zeleninou a druhou sýrem a šunkou. Hodně podobné evropským pirohům, ale větší.

Jelikož jsme udělali chybu a ráno vyrazili poměrně pozdě, rozhodli jsme se, že se druhý den do Buenos Aires podíváme ještě jednou – Gonzalo nechtěl riskovat problémy, které by mohly nastat po setmění. V Buenos Aires existuje systém okružních vyhlídkových autobusů „Hop-on, hop-off“ (Naskoč, vyskoč) se 13 zastávkami, do kterých lze zakoupit 24 hodinová jízdenka (cca 350 Kč). Rozhodli jsme se koupit si jí s platností od 15:00 abychom ji mohli druhý den využít co nejdéle. Jelikož nám zbývala asi ještě hodinka, šli jsme se podívat na historické lodě kotvící v umělém kanálu poblíž Puerto Madero – novější části města s vysokými budovami (zdráhám se použít slovo mrakodrap, ale myslím, že měly přes 100 m). Ve 3 hodiny jsme nasedli na Plaza de Mayo na autobus a rozhodli se pouze objet celý okruh (skoro 3 hodiny). V autobuse byly sluchátka s komentářem, takže jsem se dozvěděl i pár dalších informací, které Gonza nezmínil. Autobusem jsme objeli vše důležité. Musím však říct že kromě budovy parlamentu, která tvarem připomíná Bílý dům v USA a čtvrti La Boca, mě cesta moc nenadchla. Kromě již zmiňované špíny je všude plno hluku a v hustém provozu často zanikal komentář ze sluchátek (Argentinci často a rádi troubí :) ). Během cesty nám bylo ukázáno mnoho soch významných osobností argentinské historie, které mi však v tak rychlém sledu ani nic neříkaly. Nicméně umělecké zpracování samotných soch je hodnotné. Po absolvování okruhu jsme nasedli na „dřevěné“ metro, kterému sice neblikaly žárovky, ale málem mu vypadla boční stěna :), a vrátili se stejnou cestou k autobusu. Autobusem pak do General Rodriguez a polorozpadlým taxíkem (technický stav místních aut je děsivý a úsměvný zároveň možná o něm pojednám v samostatném článku) domů.

Fotogalerie

Cesta

2010-08-13T16:17:00.006-03:00

Tak se vám poprvé hlásím z Argentiny. Musím konstatovat, že je to skutečně daleko. Mnohem dál, než jsem si byl ochotný připustit.

Na cestu jsem se vydal v sobotu 7.8. v 6:30 ráno. Autobus Student Agency mě dovezl do Prahy na Florenc. Zde nastal první, zato opravdu velký problém. Ihned po vystoupení z autobusu jsem zjistil, že mi chybí peněženka, toho času plná Eur. Naštěstí jsem si uvědomil, že mi musela vypadnout v autobuse, protože jsem si do ní schovával lístek na autobus. Poprosil jsem stewardku, aby mě pustila do autobusu a peněženka byla na světě. Nicméně, budiž mi toto dostatečným poučením pro příště. Po přesunu na Ruzyň mě čekalo dlouhých šest hodin čekání na let, které jsem si zkracoval procházkami po halách obou terminálů. Když se konečně přiblížila doba letu, odhodlal jsem se projít bezpečnostní kontrolou. Po odložení všech požadovaných věcí jsem prošel rámem, který začal pípat jako o život. Druhý pokus dopadl stejně jako první, a tak jsem musel podstoupit bezpečnostní prohlídku. Říkal jsem ochrance, že problém může být v mých botách (při mojí stáži v Řecku jsem nafasoval kvalitní boty, které, ač to není na první pohled poznat, mají ocelovou špici) a tak šly botičky taky pod rentgen, zatímco já jsem čekal bokem bosky na výsledek. Jak se ukázalo výsledek ochranku velice překvapil. Muž kontrolující rentgenové snímky se otočil ke kolegovi, který mě předtím prohlížel a vše glosoval větou s velkou dávkou údivu a neskrývaným pražským dialektem: "Ty vole von má ty boty vyrobený ze železa nebo cóóó!!!??" :D.

Let do Frankfurtu trval něco kolem hodinky a uběhl jako nic. Zato čekání na letadlo do Buenos Aires bylo dlouhé – od 8 hod večer do 10 hod ráno druhého dne. Plánoval jsem použít taktiku vyzkoušenou v Praze tj. projít celé letiště, ale to se ukázalo jako nesplnitelný úkol, jelikož zhruba jedna třetina 1. terminálu byla zhruba stejně rozlehlá jako všechny letištní haly v Praze. Noc jsem přečkal poleháváním po lavičkách a pospáváním, kombinovaným s občasnými procházkami abych se zahřál. O spánku nemůže být řeč, protože po letišti se pohybovala četa uklízečů, kteří nastoupili na noční směnu. Při jedné z procházek jsem našel americký jednocent, tak doufám, že mi přinese štěstí.

V 10:20 ráno jsem konečně nastoupil do letadla a vyrazil směr Argentina. Let trval cca 14 hod, ale dalo se to vydržet. V letadle jsem se trochu dospal. Zhruba v půlce letu nás kapitán upozornil na to, že právě přelétáme brazilské pobřeží. Trochu mě mrzí, že jsem nestihnul vytáhnout foťák, protože to stálo za fotku. A nejen to, při občasných pohledech z okýnka mě vždy překvapilo něco, co v Evropě těžko najdete. S ubíhajícím časem jsme se stále více přibližovali našemu cíli. Bylo zajímavé sledovat to, že jsme cestovali se sluníčkem – ještě kolem desáté hodiny našeho času bylo v plné síle a i přes okýnko letadla hřálo. Zapadat začalo asi až hodinu před přistáním a to už jsem neodolal a vytáhnul foťák. Ovšem nejhezčí scenérie byla ještě před námi. Těsně před přistáním, kdy už bohužel není dovoleno používat elektroniku, jsme přelétali přes noční Buenos Aires. Je to obrovské město. A díky pravidelnému pravoúhlému systému ulic je při nočním osvětlení z výšky opravdu krásné. Po přistání a nezbytných formalitách jsem se konečně setkal s Gonzalem a velice mile mě překvapilo, že mě přijela přivítat celá jeho rodina. Maminka Alicia, jeho nevlastní otec Nestor a mladší sestra Melina a velice srdečně mě přivítali. Nasedli jsme do auta a vyrazili směrem k jejich domu. Po příjezdu do městečka General Rodriguez, kde Gonzalova rodina žije, mi paní Alicia několikrát zopakovala, abych se u nich opravdu cítil jako doma a Gonzalo mi ukázal svůj pokoj, ve kterém mě taky ubytoval a sám se dočasně přesunul k sestře. Jejich dům je na české poměry obrovský a díky nedávné rekonstrukci taky moc hezký a moderní. Ač už bych nejradši spal, ještě jsme seděli asi do jedenácti hodin u jednoho stolu a povídali. Nestor sice anglicky neumí, ale Alicia zvládá komunikovat na slušné úrovni, jen občas si nechá něco přeložit. A Melina? Žákyně ekvivalentu naší osmé třídy, už má 1st certificate in English. Neuvěřitelné... Gonzalo mi hned nabídnul pivo (asi se chtěl pochlubit) a tak jsem ochutnal jak světlé, tak černé. Na české poměry docela sladké, slabé, ale dobré. Černé chutnalo jako kofola :).

Druhý den ráno jsem s Aliciou, Gonzalem a Melinou vyrazil na takovou „malou“ okružní jízdu. Alicia ji absolvuje každý všední den. Nejprve jsme vyklopili Gonzala v General Rodriguez, kde Gonza jednou týdně dochází na kurz angličtiny, pak jsme vysadili Melinu u její školy ve městě Luján, naložili Aliciinu kolegyni a po krátké komentované prohlídce Lujánu z auta jeli zpět pro Gonzala. Nakonec jsme se přemístili do Campany, kde se nachází Gonzova univerzita. Jelikož měl ještě něco na práci před tím, než si mohl vzít volno, strávili jsme na univerzitě celý den. Prohlídnul jsem si jeho laboratoř a seznámil se z jeho kolegy. Přesto že nemluvili moc anglicky byli velice srdeční, jeden profesor nás pozval na maté. Vše začalo dobře, snad to tak i vydrží.

Fotogalerie

Už se to blíží...

2010-08-03T00:30:00.001-03:00

Myslím, že nastal ten pravý čas vdechnout život tomuto blogu. Jak víte, (nebo jste možná nevěděli, ale teď už víte) čeká mě díky IAESTE téměř pětiměsíční pobyt v Argentině, a proto jsem se rozhodl založit si blog, abyste z toho taky něco měli :). Budu se snažit blog udržovat aktuální, pokusím se sem průběžně přidávat fotky.

Samotná cesta do Argentiny se kvapem blíží (7.8.), už z toho začínám být trochu nervózní. Na jednu stranu si říkám, že se není čeho bát, vždyť jsem se svědomitě připravil - nechal se naočkovat, pojistil se, dokoupil potřebné vybavení... jenže člověk nikdy neví, co ho potká. Nepočítám-li květnový let s kamarády z Bratislavy do Milána, kdy jsem vpodstatě jen zaplatil letenku a pak si nechal ukázat jak to na letišti chodí a kam má člověk jít, nemám vlastně žádné zkušenosti s létáním. No, uvidíme, jak to všechno dopadne, každopádně se brzo znovu ozvu. Mějte se tady do Vánoc hezky.