Salta a Jujuy 29.9.- 4.10. 2010 (2. část)

V sobotu ráno jsme se probudili do zamračeného a deštivého rána. Ač jsem byl na déšť vybavený a připravený, radost jsem pochopitelně neměl. Déšť nebyl nijak silný, ale vrcholky hor v okolí Salty schované do mraků dávaly jasně najevo, že na krásné fotky při slunečném počasí můžeme zapomenout. S touhou spravit si náladu jsme „posnídali“ koku, ale samozřejmě nic se nezměnilo. Autobus nás vyzvednul s ještě větším zpožděním než předchozí den, tentokráte s nesympatickou průvodkyní, která neuměla anglicky ani pozdravit. Ale s tím už jsem se jaksi smířil a o to víc jsem si všímal okolní krajiny.

Naším cílem bylo Cachi – vesnice v horách na jihozápadě Salty. Cestou do Cachi, ještě než jsme vjeli do hor, jsme míjeli tábákové plantáže, olivové háje a políčka s rašící cukrovou třtinou. Poté jsme vjeli do kaňonu obklopeného hustě porostlými kopci připomínajícími džungli. Cesta vedla strmým úbočím a pod námi tekla v širokém korytu polovyschlá řeka. Nicméně představa, že s tajícím sněhem se toto koryto beze zbytku naplní, byla úžasná. Počasí se nelepšilo, ba naopak. Z původního zatažena jsme se přes hustou mlhu dostali až do mraků. Tomu všemu předcházelo nekonečné stoupání po serpentýnách zařezaných do strmého svahu andského hřebene. Cesta byla hliněná, chvílemi to docela házelo, ale byla docela široká a řidič to se svým minibusem uměl. Zhruba uprostřed stoupání jsme udělali – na místě kde je za hezkého počasí krásný výhled – pauzu a průvodkyně cynicky dodala, ať si to užijeme. Za normálních okolostí tu prý létají i kondoři. Když jsme se konečně dostali na nejvyšší bod silnice – sedlo ve výšce 3357 m.n.m. udělali jsme další zastávku u malinkého kostelíka na okraji skály. Díky mlze opět poloviční zážitek. Od tohoto bodu jsme začali opět klesat, ale jen mírně a zhruba po 10 minutách mraky zmizely. Byl to zážitek, protože jsme se ocitli uprostřed obrovské náhorní plošiny předělené několik kilometrů dlouhou silnicí rovnou jako když střelí a ohraničené horami ze všech stran. Celá plošina byla porostlá tisíci vzrostlými kaktusy (až 5 m). Opravdu krása. Neni divu, že je tato oblast vyhlášená národním parkem (NP Los Cardones – což je jméno těch kaktusů). Po náhorní plošině jsme se dostali až do Cachi.
Vesnička je prý typická svojí předšpanělskou architekturou, ale mě nijak zvlášní nepřišla. Naopak kostel – velmi pěkný – byl typicky španělský. Zaujalo mě, jak místní lidé využívaji kaktusové dřevo – kromě suvenýrů pro turisty jsem tam zaregistroval i tabulky značící názvy ulic z typického pórovitého dřeva a dokonce i zpovědnici v onom již zmíněném kostele. Strávili jsme zde asi 3 hodinky. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme obědvali (draze) v zarezervované restauraci, se naše pětice odpojila od celé skupiny a zašli jsme si do jedné typicky místní restaurace. Zrovna připravovali asádo, takže to tam krásně vonělo.

Cestou zpět (po stejné trase jako do Cachi) nás vyprovázelo už sluníčko bez mraků. Jednoho pána celá scenérie natolik dojala, že se vyzvracel přímo z okna autobusu :-D. Těžko říct, zda to bylo tou výškou, tím že mu nesedl oběd nebo obojím.

Postupně jsme se dostali až ke kostelíku na vrcholku hřebene. Zde už byly mraky, ale viditelnost byla mnohem lepší než ráno. Při cestě serpentýnami dolů jsme tedy viděli, jaká cesta nás čeká. Moc se mi to líbilo – strmá stěna „s vykousnutým“ zářezem pro silnici se vinula jako had a končila někde v nedohlednu pod námi. Nakonec i na kondora došlo. Podařilo se mi ho krátce zachytit na video.

Večer, po příjezdu do Salty jsme si šli půjčit auto a po večeři se vyvezli na kopec San Bernardo, který se tyčí nad městem. Na vrcholu, na který vede také moderní kabinková lanovka je hezký park a je z něj krásný výhled na celé město. Setkali jsme se tam se dvěma Yemininými kamarádkami, které nám chtěly ukázat „noční život“. Osobně se mi to nelíbilo, protože jsem si dokázal spočítat, že s takovou toho moc nenaspíme. Nicméně nemohl jsem s tím nic udělat. Ze San Bernarda jsme se (všech 7 lidí) přesunuli autem kamsi do centra. Zde se nacházela jakási obdoba ostravské Stodolní, plno klubů, barů a restaurací s živou hudbou. Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi, ale i tak jsme si mohli dovolit jen 4 hodiny spánku.

V neděli ráno jsme (k mému překvapení) vyrazili ve smluvených 7 hod. ráno. Cíl byl daný – vinařská oblast / městečko Cafayate vzdálená asi 200 km od Salty. Cesta k němu vedla krásným dlouhým kaňonem, mezi rudými skalami. Jízda autem byla moc fajn – volantu se chopil Marek a tak jsem mohl z auta točit videa a fotit fotky. Navíc jsme nebyli tolik svázaní časem jako při výletech s cestovkou. Dělali jsme zastávky na zajímavých místech – u opuštěné železniční stanice Alemania, u „Ďáblova chřtánu“ (Garganta del diabolo) – skalního komínu připomínajícího opravdový chřtán a podobně. V Cafayate jsme poobědvali, prohlídli si malinké centrum a jeli zpět, abychom nezmeškali večerní autobus zpět do Santa Fé. Ještě před odjezdem si někteří dali zmrzlinu vyrobenou z místního vína. Yemina mi dala ochutnat, ale to mi úplně stačilo, znám mnohem lepší zmrzliny. Cesta zpět proběhla bezproblémově. V pondělí o půl jedenácté jsme se vrátili do Santa Fé , takže jsem se stačil i na chvíli objevit v práci.